Alice píše: Vysněná cesta se může ukázati býti noční můrou. Dávej pozor na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit. A tak dále a tak podobně. Zkrátka ... byli jsme na Islandu a bylo to ... nezapomenutelné.

Alice píše: Celou cestu autobusem pršelo, ale když jsme na Landmanalaugaru vystupovali, déšť ustal. Landmanalaugar jsou vlastně 4 chaty, velký plac pro stany, termální jezírko a zastávka autobusu. Ale i tady, stejně jako pak na celé cestě, se člověk nezbaví pocitu opuštěnosti. Co však bylo zvláštní, kolem jednoho otevřeného okénka se tvořil chumel turistů.

Alice píše: Filosofické okénko - Island je jako život - člověk se musí dlouho pachtit v marastu, aby občas, když to nejmíň čeká, byl odměněn prchavým okamžikem naprostého okouzlení. A pak si řekne: "Stálo to za to!"

Alice píše: Ve Volcano Huts jsme strávili naprosto úžasný den. Dali jsme si saunu i namočení ve warm spring a horkou sprchu. Vylezli jsme na kopec Valahnúkur a koukali na ledovce a západ slunce. A večer jsme šli na bufet a na pivo. Klid a spokojenost zaplnily moji mysl, absolutní svoboda, nikde ani živáčka, stačí se jen rozběhnout k obzoru. Následující ráno jsme sbalili a rozeběhli se k trase Fimmvörþuháls, která měří 32km a vede mezi ledovci Gígjökull a Tungnakvíslajökull a končí ve Skógaru.

Alice píše: Kam vyrazit, když potřebujete zjistit, že "na to ještě máte". Kde si projít existenciální krizičkou? Kde jsou hory dlouhé dost na několikadenní přechod a přitom doprava letadlem netřeba? Kde skončit, když uvažujete o Švýcarsku, ale přijde vám to moc daleko? Řešením je Tyrolsko.

Alice píše: Hausbótování na Vltavě - Z Hluboké na Orlík a Otavu

Alice píše: Pokračování našeho hausbótování na Vltavě.

Alice píše: Letošní dovolená se vyloupla opět poměrně spontánně. Protože Covid je všude, kam se podíváš, chtěli jsme někam, kde nepotkáme moc lidí. Navíc jsme si s Romanem říkali, že bychom si dali nějaký přechod natěžko. A když natěžko, tak pořádně a rozhodli jsme se vyzkoušet, jestli to dáme i s dětma.

Alice píše: Na Paprsek jsme po hřebenu dorazili v úterý večer. Hospoda byla plná, ale obsluha všechno hladce zvládla (za což má můj obdiv) a my dostali pokoj i večeři. Stala se věc nevídaná, po jídle na mě chlapci začali škemrat okamžitou sprchu, po které spokojeně zapadli do postýlek, aby vzápětí zjistili, že pokoj je vybaven televizí, na které lze přehrávat youtube, a spokojeně se připojili do metrixu.

Alice píše: Směr východ - Slovensko. Plán je poměrně hrubý - Fatra, termály, halušky. Dopředu máme rezervované ubytování na hřebenu na Poludňovém Grúni a v Bešeňové.

Alice píše: Po Bešeňové nemáme dopředu připravený žádný plán s tím, že se rozhodneme podle počasí. Tak nějak jsem čekala tropická vedra a že zakempíme u Liptovské Mary. Sice neprší, ale je docela zima a tak navrhuju přejet k polským hranicím zezadu za Roháče. Oblast se jmenuje Oravice. Je tam kemp a jsou tam i termály, takže všichni souhlasí a o hodinu a půl později již stavíme stany.

Alice píše: V dnešním díle se můžete těšit na to, jak chlapec vezme děvče na procházku a potom na lodičky, čímž jí způsobí ochablost nejdříve dolní a pak horní poloviny těla. Dále se nechtěně zúčastníme magického indiánského rituálu na parkovišti. Budeme vyhrabávat supermoderní auto z půjčovny z pískové duny. Podíváme se, jak v USA probíhá lotynka Šťastných 10 o povolení navštívit Vlnu. Zjistíme, kde má trůn Diana, a dozvíme se, jaké to je slézat slotový kaňon s bouřkou v zádech. Aneb Arizona-Utah trip 2019.

Alice píše: Některá místa v národních parcích v Americe mají tu zvláštnost, že je na ně regulovaný vstup. Jedním z těchto míst je i Wave. Viděla jsem někde fotku a když jsem zjistila, že se budeme pohybovat kolem, tak jsem začala pátrat, jak povolení získat. Na Vlnu pouští denně 20 lidí.

Alice píše: Cat stairs je malý nenápadný slotový kaňon přímo u Highway 89, takže je snadné přejet parkoviště v zatáčce. Tím, že kaňon vede pod silnicí má takovou zvláštnost - jsou zde vyskládaná nabouraná auta, obzvláště sedmdesátkové cadillacy. Buď byly sedmdesátá léta v Utahu divoká, nebo v té zatáčce byly špatný svodidla, každopádně vraků je tam fakt hodně a dodává to kaňonu retro atmosféru.

Alice píše: Čím jsme starší, tím jsme konzervativnější a čím dál raději jezdíme tam, kde už to známe (a kde to bylo dobrý). Letenky byly přímé a levné a tak jsem letěli znovu na Madeiru. Zklamání se nekonalo, i tentokrát to bylo velmi dobré.

Alice píše: Ráno jsme v kempu v umývárně vyhrabali toastovač a "oživili" již smutný chléb. Po vydatné snídani jsme začali stoupat do srdce ostrova. Jedna z krásných levád byla zavřená kvůli sesuvu půdy, takže jsme museli finišovat po silnici, alespoň že kolem byla spousta ostružin.

Alice píše: Když Dan řekl, že letos by letadlem ani nemusel, přestali jsme řešit jakékoliv přípravy dovolené. Sice jsme s Romanem nahlásili, že v práci nebudeme, ale co budeme ten týden dělat, to jsme moc netušili. I vzpoměla jsem na svůj největší cyklistický výkon - k Balatonu a zpět - a navrhla, že bychom mohli navštívit místa, která halí moje stařecká senilita do těch nejkrásnějších vzpomínek. A kdyby to nebylo tak krásné, jak si pamatuju, tak je v Maďarsku alespoň levno, melouny, guláš a Tokajské.

Alice píše: Když naprší, tak uschne. Slunko se do toho opřelo už od rána. Nastartovala jsem koloběžku a za ranního rozbřesku zajela do pekárny našeho nejoblíbenějšího maďarského pekařského řetězce Pégszég Lipót pro křupavé rohlíčky k snídani. Kaluže se leskly, ptáci zpívali, z pekárny to vonělo a tak bylo jasné, že pojedeme dál na jih.

Alice píše: Po návratu z Dubrovníku, když jsem uklízela batohy, mi došlo, že mě to ještě táhne do dálek. Měl to být Island a kempy s teplými prameny. Island nedopadl, jednak tam momentálně jezdí všichni, a druhak byly drahé letenky - ani ne tak pro lidi, jako pro batohy.

Alice píše pokračování článku Hardangervidda ... Roman zmizel za zatáčkou na silnici Haugastolvegen. Odkládám emoce "na potom" a rozumně přehodnocuji situaci - ano, prostě to musím po té severské "dálnici" ujít. Tedy pokud by mi někdo zastavil, stopem bych nepohrdla.

Alice píše: Ráno nás nevítaly ani ovce. Bylo zataženo a chystalo se k dešti. Mysleli jsme, že nás čeká jenom klesání, ale cesta vedla okruhem, který jsem pracovně nazvala "zkratkou přes Rusko", protože jsme šli odlehlým údolím s březovým hájem.

Alice píše: V Oslu jsme měli dopředu zarezervované ubytování v hotelu Scandic. Opět jsme tu byli s batohy a pohorkama dost za exoty, ale na to už jsme zvyklí. Hotel byl luxusní, na webových stránkách se chlubil zejména snídaněmi a ani moc nepřeháněli. Ryby na 10 způsobů, lívance, kaše, brambory, ovoce, vajíčka ztracená i nalezená. Snídali jsme hodinu.

Alice píše: Příběh naší dovolené v Chorvatsku je zamotaný. Chtěli jsem jet znovu na Madeiru a vzít kluky s sebou, protože ještě nikdy neviděli moře. Ale za dva roky se cenová politika letenek změnila a s dětmi a dvěma batohy bychom se nedoplatili (a navíc přiletěli po půlnoci, totálně odrovnaní dvěma přestupy a po takovémto zážitku bychom už kluky do letadla asi nedostali).

Alice píše: Začalo to nevinně. K narozeninám jsem si přála společenskou hru Tókaidó. Do té doby jsem o Japonsku nikdy nějak zvlášť nesnila, ale když jsme na stole hráli putování z Kyota do Eda, "koupali" se v onsenech, "kochali se" výhledy a na konci každé etapy "ochutnávali" jídla s exotickými jmény, úplně jsem tomu propadla a zatoužila vyzkoušet si všechno naživo.

Alice píše: Co je to úlet? Strávit dvacet večerů hledáním map na internetu, vytisknout si trasy v japonštině a být přesvědčena, že je to skoro po rovině, protože výškové profily jsou mírné. Nepřikládat důležitost varování japonské CK, že trasu nedoporučují podceňovat a zvláště severní pasáže jsou náročné.

Alice píše: Kumono Kodo Kohechi je poutní cesta spojující Koyasan a svatyni Hongu Taisha. Celá trasa má 70km a je plánovaná na 4 dny. Každá etapa končí v nějakém sedle nebo údolí u silničky a když umíte japonsky, je možné si domluvit odvoz na ubytování, které bývá v nejbližší vesnici někde v údolí.

Alice píše: A nyní si řekneme, o co jde v deskové hře Tókaidó. Hráči putují po herním plánu a sbírají zážitky (body). Do zážitků patří setkání, návštěva chrámů, koupání v onsenu, výhledy do krajiny, nákup suvenýrů, výdělky na farmách a ochutnávání jídel. Vítěz je sice ten, který nasbírá nejvíc zážitků, ale protože i cesta může být cíl, tak je každému odměnou hra samotná. A přesně takové bylo naše putování z Hongu Taisha do Tajkiniri.

Alice píše: Nara bylo první město, které jsme v Japonsku navštívili. Příjemně nás překvapilo, že z letiště Ósaka tam jel přímý autobus rovnou od příletové haly. Cesta i přes zácpy zabrala hodinku, další chvíli nám zabralo hledání vlakového nádraží a skříněk na zavazadla.

Alice píše: Madeira je ostrov ležící v Atlantickém oceánu. Objevili jej portugalští mořeplavci roku 1419. Od té doby ostrov náleží Portugalsku s jednou malou sedmiletou přestávkou, kdy si jej tak trochu zabrali angličani. Je tu divoká příroda i luxusně vybavené hlavní město, vysoké hory a síla oceánu, malé domečky v kopcích i rozlehlá sídla bývalých guvernérů, naháněči turistů i odlehlá údolí, kde se na vás místní dívají jako na atrakci týdne.

V minulém článku jsme sháněli bombu a přehled autobusů. Obojí se nám podařilo získat, takže následující den jsme stáli na zastávce autobusu směrem na Porto Moníz. Odjezd v devět hodin, takže jsme čtvrt hodiny předtím stáli na značce, aby nám to náhodou neujelo. Devátá hodina pryč, diskutujeme s druhou dvojicí Čechů, kdy by to tak mohlo přijet.

Alice píše: Několika tunely na Pico Areeiro, nepovedený stop, ledová koupel a mnoho kilometrů kolem levady až do setmění.

Alice píše: Machico je městečko u zátoky, kde se roku 1419 podařilo přistát portugalské lodi vedené kapitánem Zarcem a objevit tak Madeiru. Kvůli strmým útesům se jinde přistát nedalo. Později byla v Machicu na pobřeží postavena citadela, aby byl vstup na ostrov chráněn. Dnes kraluje zátoce ... (chvíle napětí) ... panelák!

Alice píše: Na Madeiru jsme letěli přes Lisabon, o kterém jsem hodně slyšela, a tak nás napadlo na zpáteční cestě let přerušit a po týdnu v divočině, mimo civilizaci, navštívit také velkoměsto. Hodně jsem se těšila a vlastně se na Lisabon také nejvíc připravovala a o městě jsem si dle materiálů udělala jasnou představu.

Alice píše: Po skoro šesti letech se nám přihodila dovolená bez dětského programu. Překvapivě, neplánovaně, ve vleku událostí. Roman odjel na služební cestu do Phoenixu, já přijela v půlce jeho pobytu za ním a vyrazili jsme na 10-denní cestu po severu Arizony a jihu Utahu.

Alice píše: Z Phoenixu jsme hlavně kvůli autopůjčovně vyráželi poměrně pozdě. Navíc pršelo, pouštní deštíček se u Flagstaffu změnil v souvislý liják, ve kterém jsme večer stavěli stan. A protože ani nebylo jisté, jestli bychom dostali povolení pro přespání, rozhodli jsme se nepokoušet třídenní průchod Paria Canyon u města Page, ale zamířili jsme nejkratší cestou do Moabu.

Alice píše: Kultura v Moabu a vzhůru do divočiny v Escalante.

Alice píše: Escalante je má tajná láska. Kdybych měla zmizet před světem, tak jedině tady. Obrovská, liduprázdná prérie. Hlavní centrum je vesnice Escalante, kde se všichni místní znají a šerif celý den hlídkuje u benzínky, aby měl přehled, kdo přijíždí.

Poslední prázdninový týden před tím, než definitivně začnou školky (na které se tak těším) a víceméně pravidelná pracovní doba (na kterou se také těším), jsme se vydali na samostatnou rodinnou dovolenou.

Alice píše: S dětmi máme na dovolenou už jen dva požadavky - umístění nejdále 2 hodiny jízdy od Brna a hřiště/pískoviště poblíž ubytování. Když Pavla našla navíc areál s lezeckou stěnou, bylo rozhodnuto a první týden prázdnin jsme vyrazili do Bozeňova.

Pracovní cesta do západní Číny - osmi-milionového historického Xi'anu (西安 xī​'ān znamená západní mír).

Alice píše: Nevím, jestli to mohu počítat, protože to s náma tak trochu byl Honza, i když do toho nemohl ještě mluvit. Výlet byl hodnotný, cestou k rozhledně jsme solidně zabloudili a nakonec jsme šli diretisimou, tedy napřímo. Cestou jsme prolezli několik srnčích pelechů. Zpátky jsme to vzali přes hospodu na Čertových kamenech, kde jsou již 20 let stejné houpačky.

Alice píše: Výlet druhý. Nejdřív jsme vybrali nocleh. Výběr padl na Paprsek, protože jsem se chtěli v klidu vyspat na nějaké horské chatě. Poté jsem hledala nějakou netradiční trasu s "přidanou hodnotou".

Alice píše: Výlet třetí. Aby měl Bobr nějaké překvapení, tak jsem trasu naplánovala tajně, ale ubezpečovala jsem ho, že první den zrelaxujem a druhý bude hodnotný. V oblasti Žulové se nachází dost zatopených lomů vhodných ke koupání.

Alice píše: Moc jsme si přáli letos vyjet někam na lyže, ale protože nemáme spolehlivé auto se zimníma gumama, kam bychom se vešli s dětmi a kočárkem, tak jsme to nakonec vzdali a v březnu jsem zamluvila alespoň víkend na Vysočině. Náhoda však stála při nás. Když jsem šla ve středu s kamarádkou Pavlou na stěnu, zeptala se mě, jestli s nimi nechceme od soboty na hory, že jim odřekla dohodnutá dvojice.

Alice píše: Pro druhou dovolenou v Hostýnských vrších jsem na internetu vybrala hotel Všemina. Na tento hotel jsem se upnula, protože sliboval krytý bazén, "outdoor" aktivity a dětské hřiště. Ale po zkušenostech z hotelu Rusava jsem se spíš bála, jak celý pobyt dopadne, zvlášť když po zaplacení zálohy na stránkách hotelu inzerovali na náš termín "poslední volná místa" a "úterní diskotéku". Čekala jsem něco jako ATC Merkur na Nových Mlýnech.

Alice píše: ... tak jsme se vydaly se sestrou do Londýna. Výlet jsem dostala k narozeninám s cílem celkově se zotavit z mateřské dovolené. První den na zotavování moc nevypadal, naštěstí potom už vše probíhalo hladce.

Alice píše: Druhý den jsme se rozhodly obětovat nějakou tu libru za pamětihodnosti. Monument, Tower Bridge, Greenwich, Parlament, divadelní představení Birdsongs a Madame Tussaud's.

Alice píše: Naše dovolené se poněkud změnily. Požadavky na tuto byly dva, ať to není daleko, protože řev v autě dlouho poslouchat nevydržím a aby bylo klidné ubytování. Vybrána byla Vysočina, alespoň trochu jako do hor, a pak nás napadlo, že tam by se to dalo zkusit i kolmo. Zapůjčili jsme vozík za kolo a vyrazili. S trasami jsme si většinou nemuseli lámat hlavu, cíl se ukázal docela jednoduchý - pískoviště, přesto se nám povedlo několik pěkných výletů.

aneb jak dostat celé družstvo na Velký Kosíř.
Alice píše: Jak už bylo oznámeno, rozrostli jsme se o dalšího člena Daníka. Od května jsme s ním podnikli několik výletů a na začátku září jsme se rozhodli vyzkoušet větší dovolenou.

Alice píše: Loni, když jsme končili cestu na kolech po jižní hranici ČR, začali jsme vymýšlet, kam příště. Už nevím, kdo z nás to plácnul první, ale padlo Provence. Původně jsme to mysleli z legrace a pak jsem začala (zase) pracovat na své francouzštině a plán začal dostávat obrysy. Několikrát se obrysovalo, že bysme jeli s koly s cestovkou, to jsme několikrát zamítli a nakonec jsem 14 dní dopředu šla shánět letenky.

Alice píše: Nebudu se přetvařovat a rovnou napíšu, že první den jízdy po Provence byl plný otázek, jestli to byl nejlepší nápad. Při plánování cesty mi bylo jasné, že ne všude budou cyklostezky a silničky mezi vinicemi. Že někde budem muset přežít i kus větší silnice. Jenže tváří v tvář čtyř-proudové dálnici bez odstavného pruhu, vypadá situace o poznání hůř.

Alice píše pokračování cesty po Provence: Nakonec jsme v Arlés založili základnu, hlavně z toho důvodu, že jsem zjistila, že každou sobotu bývá ve městě trh a ten jsme si nechtěli nechat ujít. Naše plány, jak navštívíme všechny pečlivě naplánované turistické atrakce, jsme hodili za hlavu a rozhodli se, že vyberem jen směr a kde se nám bude líbit, tam zastavíme. Tak jsme v pátek nechali stan a věci v kempu a "nalehko" vyrazili směr Avignon.

Alice píše: Po šesti dnech jsme se vrátili zpátky do kempu u letiště Marseille. Kemp nám byl sympatický jednak proto, že se jmenoval Bobr, pak taky proto, že když zjistili, že nejsme angličané, tak nám udělali cenu. A taky tu byla výborná výchozí pozice na výlet do Marseille. Protože tam dle mapy vedly pouze velké silnice, rozhodli jsme se, že do Marseille pojedeme autobusem.

Už docela dlouho hýčkám plán na drastickou akci - přejít hlavní hřeben Západních Tater za jeden den. Vyrazit brzy ráno vzhůru Žiarskou dolinou, vyjít na Baníkov a přes Tri Kopy, Ostrý Roháč a Volovec pokračovat až na Bystrou, odkud se dá sestoupit do Podbanského.

aneb Roháče - expedice II. Alice píše: Někdo opakovaně jezdí útočit na velikány Himaláje a my si vzali do hlavy, že ten hlavní hřeben Roháčů letos přejdem. Protože dlouhodobý průzkum ukazoval, že na sobotu a neděli je pravidelně ošklivě, vyrazili jsme už ve čtvrtek.

V pátek večer jedeme na Slovensko. Víťa mi nabídl, abych se k němu přidal, jeho přítelkyně je momentálně někde poblíž Bystré na hřebeni Roháčů, takže bysme mohli udělat malý výlet a v sobotu se s ní potkat na Žiarské chatě. Během týdne jsme vymýšleli nad mapou, jakou cestu vybrat. Nakonec vyšla poměrně akční varianta, která nám dá určitě dost zabrat.

Poslední dva měsíce jsem strávil ve slunném Phoenixu, hlavním městě Arizony na jihozápadě USA. Hlavně jsem pracoval, ale i trochu koukal po okolí, takže mám mnoho gigabajtů fotek, kterými vás budu těšit během následujících článků.

Při leteckém pohledu na město Tucson, asi 100 mil jižně od Phoenixu, zaujme obrovské množství letadel všech možných typů. Velký podíl mají místní základny USAF, ovšem i nemalou část zabírá expozice PIMA Air and Space Museum.

Zlato vždycky podněcovalo lidskou fantazii, takže není divu, že existuje spousta míst, o nichž se tvrdí, že v nich je možné najít nějaké kousky tohoto kovu. Stejně tak bylo vždycky dost lidí ochotných vypravit se do nehostiných pustin a podle jakýchsi indicií hledat bohatství.

Alice píše strhující příběh našeho sestupu a výstupu z Grand Canyonu, jedné z největších děr, které se dají najít na zemském povrchu. Snaživá řeka Colorado vykrájela v měkkém kameni opravdu monumentální dílo.

Alice píše: Od Grand Canyonu jsme vyrazili dál na sever a přejezdem řeky Colorado jsme překročili hranici Arizona - Utah. Cesta vedla přes Painted Dessert a pak planinami, přes které se dřív proháněli bizoni.

Naše další zastávka na cestě za poznáním jihozápadu USA - Bryce Canyon. Ukousnutá hrana náhorní planiny byla natolik zvětralá a z různorodého materiálu, že byla působením větru a deště ohlodána docela zvláštním způsobem.

Sjíždíme z prudkého kopce, tempomat přestává být schopen udržovat rychlost a je potřeba přibrzdit, abychom se moc nerozjeli. Za zády máme Bryce Canyon, kousek před námi je městečko Tropic, kde jsme spali předchozí noc. Tentokrát ale projíždíme a pokračujeme dál na východ, do kraje Escalante.

Alice píše: Vyschlá koryta řek, nikde ani kapka vody, vzduch se tetelí, rozpálené skály, sucho v krku, zpocené ruce, třesoucí se kolena, to je lezení v Devil's Canyonu. Metr sněhu, silný vítr, zima jako sviňa, zmrzlé ruce, třesoucí se kolena, to je výstup na Humphrey's Peak. Obojí v Arizoně v časovém intervalu 2 dny.

Sedona - další šutry. V tuto chvíli se už začala výrazněji projevovat určitá únava z místního stylu krajiny. Přece jenom, poslední dva týdny jsme pořád mezi šutry, velkými, malými, bílými, červenými, kulatými, hranatými, ale pořád šutry.

Představuji si, jak první osadníci dorazili do středu Sonorské pouště, našli nejméně příznivé místo, pokáceli první Saguaro a postavili si srub. Brzy sice zjistili, že žít se tu nedá, ale protože byli vytrvalí, zůstali, kde byli. Teprve asi o sto let později po vynálezu klimatizace se ukázalo, že tohle místo má i nějaké výhody, například levné pozemky.

San Diego je úplně jiné město než Phoenix. Možná je to tím, že přístavy byly vždycky centrem civilizace. Každopádně downtown jsou velice pěkné věžáky kolem přístavní zátoky, kolem kterých se táhnou aleje palem. Dále kolem pobřeží pokračují menší domky a uzoučké uličky.

Koncem roku 1940 zuří Druhá světová válka. Námořní bitvy do té doby rozhodovaly bitevní lodi - přes 300 metrů dlouhé obludy vybavené dalekonosnými děly větší ráže. Střetnutí probíhaly jako dělostřelecké souboje svazů těchto lodí. Pomalu se ale rýsuje úsvit nové éry.

Mohavská poušť (psáno Mojave Desert) leží přibližně ve středu Kalifornie. Na rozdíl od Sonory, která obklopuje Phoenix, je položená výš a je výrazně studenější. Společné mají prakticky neustálé větry, které odvádějí vodu a vysušují zem.

Když jsme si vyřizovali letenku do USA, zpáteční let vyšel s velkým přestupem v New Yorku. Asi devět hodin. Napadlo nás využít přestávky na bleskový průlet městem, a kouknout nahoru na Manhattanu. Když je člověk dobře vyspaný, připadá mu to jako dost dobrý nápad.

Alice píše o našem podzimním cyklo putování zejména kolem jižní hranice republiky. Skoro týden v sedle s bagáží na nosiči. Příležitost vyzkoušet si všechno z oblasti údržby kola a pokochat se malebnou krajinou jižních Čech.

S využitím červencových volných dnů a nějaké dovolené se vydáváme na putování po Korsických horách. Náš trajekt směřuje do města Bastia, kde se trochu opláchneme a pojedeme dále do hor. První noc na Korsice.

V klínu korsických hor, připravujeme se na první kopce. Čeká nás špička jménem Paglia Orba a vyrazíme na čtyřdenní putování na těžko ze sedla Col de Vergio po známé trase GR20.

Už jsme pěkně rozchození, aklimatizovaní a to je dobře. Čeká nás to nejvyšší, co korsické hory nabízejí. Monte Rotondo, Monte D'Oro a Monte Cinto. Všechny v severní části, žulové pyramidy, které prověří naši sílu a vytrvalost.

Kdo by na Korsice čekal suché, vyprahlé vnitrozemí, ten by se poněkud spletl. Přestože ostrov leží ve Středozemním moři a panuje na něm velmi teplé klima, příroda tu barvami neškudlila.

Nejbohatší město Evropy, přístav, kde se překupovalo nejlepší zboží světa, sídlo Západoindické společnosti, tak vypadal Amsterdam na konci 17. století. A jak vypadá dnes?

Píše Alice: Nedbaje řečí o nebezpečích, která v Tatrách číhají na novomanželské páry (laviny, bouře, gravitace, laviny, nízké teploty, vichřice, laviny, led, uvolněné kameny, ale hlavně laviny), jsme se hned v neděli večer vypravili s batohy na nádraží.

Pokračování Alčina článku o Vysokých Tatrách. Končí dramatické výstupy a hrdinské výkony, následuje již jen odpočinek, vyhřátý penzion, výtečná slovenská kuchyně, občas drobný výlet.

Před pěti lety jsme s Romanem jeli na Velkou Fatru, a protože jsme odjížděli osm hodin po jeho promoci, nazvali jsme to celé Promoční cesta. Tenkrát pršelo celý týden, takže cesta byla nejen promoční, ale taky promoklá. Letos se poštěstilo mně a dokončila jsem školu, což byla dobrá příležitost Promoční cestu zopakovat.

Alčin článek o putování po Slovensku pokračuje. Hrdiny příběhu jsme opustili po přechodu východní rozsochy Velké Fatry, hledící zhora toužebně k zrcadlící se ploše Liptovské Mary.

Sedíme ve vlaku, za oknem pomalu svítá. To je dobře, protože světlo na stropě kupé jsme zakryli hromadou lyží, běžek a snowboardů.

Při procházení našeho pohraničí často narazíte na mohutné železobetonové monolity, zbytky naší předválečné pevnostní linie. Podnikli jsme lehký průzkum nejvíc dokončené části našeho opevnění, doliny pod Králickým Sněžníkem.

Paříž - město měst. Sídlo umění, módy a kulinářských zážitků. Kavárničky, obchůdky, zelené bulváry. Eiffelovka, monumentální Notre Dame, Panteon. Mrakodrapy v La Défence, sklo a ocel čnějící k nebi. Žhavé a pulzující velkoměsto na Seině. A do tohoto Babylonu kultur a kontrastů jsme zamířili i my.

...aneb co mě překvapilo. Alice píše o módě, o pařížských trzích a o všem, co ji zaujalo. Jak jíst správně krevety. Co znamená Patisserie a Boulangerie.

Poslední článek o Paříži. Tentokrát se pustíme do historie, která je, jak se u podobného města dá očekávat, velice pestrá. V těchto temperamentních končinách není nikdy o revoluce nouze.

Minulý rok jsme byli v Julských Alpách, kde jsme si vyzkoušeli lození po ferátách. Proto není divu, že jsme si to chtěli zase zopakovat, navíc se podívat do nějakých větších hor.

Pokračování našeho putování a lezení po Dolomitech. Přesunuli jsme se do oblasti Marmolady, skupiny s nejvyšším vrcholem Dolomit. To nejlepší nás teprve čeká.

První zastávka našeho putování byla poblíž Balatonu, v lázeňském městečku Hevíz. Zastávku jsme vyplnili hlavně povalováním se v otřesně teplé vodě termálního jezera.

Plitvická jezera jsou velká. Vlastně to původně bylo jedno jezero, vybavené vodou obsahující vápenec. Když se vápenec usadí, říkáme mu travertin. A když se ho usadí hodně, říká se tomu přehrada.

Nad Makarskou Riviérou se tyčí skalnatá hradba pohoříčka Biokovo. Zničení dvěma dny válení se na pláži jsme se rozhodli vystoupit na jeden z jeho vrcholů.

"Šumi šumi sem, šumi šumi tam", burácí nad vlnami, po nichž se řítí obrovská výletní loď. Sedíme na výběžku poloostrova na Makarské, na zbytcích dávného hradu a kocháme se.

Už jste někdy fotili pod vodou? Ne? Tak to zkuste, je to docela sranda. Taky se tím příjemně zabije čas u vody, kde stejně není co dělat.

Akce s Kudrnou, jejímž cílem bylo Slovinsko a Itálie - nádherné pohoří Julské Alpy. Málem jsme vystoupili na Mangart, dobyli jsme Malou Mojstrovku a Triglav.