Kumano Kodo Nakahechi

2.5.2016 - 5.5.2016

Alice píše: A nyní si řekneme, o co jde v deskové hře Tókaidó. Hráči putují po herním plánu a sbírají zážitky (body). Do zážitků patří setkání, návštěva chrámů, koupání v onsenu, výhledy do krajiny, nákup suvenýrů, výdělky na farmách a ochutnávání jídel. Vítěz je sice ten, který nasbírá nejvíc zážitků, ale protože i cesta může být cíl, tak je každému odměnou hra samotná. A přesně takové bylo naše putování z Hongu Taisha do Tajkiniri.

Tókaidó - putování z Kyota do Eda, chrámy, onseny, setkání a rozhledy

V kempu jsme si dopřáli dlouhé vyspávání a poté návštěvu onsenu. Onsen jsou japonské lázně využívající přírodní horké prameny. Návštěva má svá pravidla a je dobré se s nimi před vstupem seznámit. V lázních jsou oddělené pro muže a ženy nejen šatny, ale i bazény, a do bazénů se chodí bez plavek! V celém Japonsku viděl Roman jen jednoho rozzuřeného japonce a to v onsenu, když vyhazoval číňana v plavkách.

Hongu Taisha je nejdůležitější svatyně na cestě Kumano a tak jsme ji nemohli vynechat. Já jsem přispěla do chrámu a Roman si dal udon, který jsme společně se zásobami na cestu koupili v místní sámošce. Samoobsluhy v Japonsku nemají pouze chladicí boxy, ale mají i ohřívací boxy s balenými hotovými jídly určenými k okamžité spotřebě. Rozhodně doporučuji, je to totiž výborná a taky levná varianta.

Na práci na farmě čas nebyl, tak jenom Roman vybral z bankomatu. Z našich setkání musím zmínit pána, který kvůli nám vytáhl auto z garáže a nabídl se, že nás sveze. S úsměvěm jsme přijali a nechali se hodit 600 metrů ke kempu. A také spolunocležníky z kempu. Mladý pár z Německa, který je na cestách už 10 měsíců a který nám vyprávěl mile švihlé historky. Také nás zrazoval od Nakahechi, že je to "steep" a "challenging" (mno, sice to po rovině nebylo, ale s Kohechi se to nedá srovnávat). Já jsem si dala večer ještě jeden onsen a příjemně zrelaxovaní jsme ráno vyskočili o šesté, sbalili se a hurá na túru.

Trail začínal v Yunomine, kde mají nejstarší lázně na světě (Tsuboyu Onsen). Je to malá, dřevěná budka na sirném potoku, jehož vývěr má teplotu 92°C (v onsenu je ale i kohoutek se studenou vodou, takže si lze namíchat). Kousek od budky stojí malý bazének. Přelévala se z něj pára a postávaly zde hloučky lidí. Místní si vařili v teplém pramenu snídani - vajíčka a zeleninu. Balíčky k vaření lze koupit v obchodě naproti, ten měl však po ránu ještě zavřeno.

Vývěr pramene o teplotě 92°C, místní vaří večeři

Následoval pochod do kopce, z kopce, kolem sesuvu, kolem rozpadlé čajovny, občas výhled do zeleně, 24 km. K večeru začalo pršet a my dorazili ke stříšce. Opět jsme měli štěstí, protože takovéto stříšky byly na celé Nakahechi jenom dvě. Tahle byla u hřbitůvku, svatyně, vodopádu a kousek dál stály i záchody. Ulehli jsme na lavice, protože Roman prohlásil, že "nebudeme zbytečně máčet stan". V jedenáct v noci jsem osahala svoje nohy a vzbudila Romana se slovy, že chci mít raději mokrej stan než spacák. Tak jsme si vyzkoušeli stavění potmě a za 5 minut už byli vsuchu. Noc dobrá, ale díky vodopádu jsem si připadala, jak kdybych spala s hlavou na splachovadle.

Ráno nás mile překvapilo krásné počasí a hned na začátku cesty nejkrásnější svatyně i s metařem Lu-Tzem a Lopsangem, úplně jako z naší oblíbené knížky Zloděj času od Terryho Pratcheta. Tenhle Lopsang byl z Nového Zélandu, v Japonsku překládá do angličtiny staré svitky a byl dost nevypovídaný (pro Romana bod do setkání).

Výhledy do krajiny, ze 3 body a prémie k tomu

Sopečné pohoří jsme si náležitě vychutnali, žádná cesta zde nevede po rovině

Stříšku jsme našli hned, jak se spustil déšť a přespali jsme tady, Roman šlehá kafe k snídani

V další vesnici byla otevřená Teishoku-ya (restaurace, kde se podává menu) a dali jsme si výborné jídlo, zelený čaj a japonské pivo. Následoval jediný zalidněný úsek cesty - asi 2 km mezi vesnicí a parkovištěm v horském sedle. Spousta laviček, rodin s dětmi a piknikářů. Všichni se na nás usmívali a obdivovali naše batohy. Pomalu jsme se začínali dívat po místě na nocleh a pak přišla horská vesnice Takahara, která nám úplně vyrazila dech. Nádherné výhledy na okolní kopce, rýžová políčka, milí lidé a onsen skoro v oblacích. K večeři, kromě kari, západ slunce jak z katalogu a kytarová sóla od Lobose. Jediný hotel (na bookingu velmi oceňovaný) byl plný, ale jedna rodina nás nechala postavit stan u nich na zahradě. Tím jsme se stali atrakcí vesnice a holky, co chodily z políček domů, na nás mávaly a ptaly jsme, jestli jsme ti ze stanu.

Nejlepší odměna - první restaurace po dvou dnech

Ráno nám domácí udělali kafe, vyfotili se s náma a nám se ani nechtělo odcházet. Podle mapky jsme tak nějak počítali, že to bude už jen z kopce dolů, ale pořád jsme stoupali. Dolů byl poslední půl kilometr, ale ten byl zato skoro kolmý. Najednou jsme stáli u patníku číslo nula a krásné svatyně na začátku cesty a Kumano Kodo Nakahechi byla za náma. I když unavení, skoro nám to přišlo líto. U svatyně byl obchůdek. Pán nám ukázal kdy a odkud nám jede autobus do Tanabe, my u něj v ušetřeném čase stihli koupit Kumano trička na památku a onigiri na občerstvení.