Kde dávají jeleni a lišky dobrou noc

26.4.2016 - 28.4.2016

Alice píše: Nara bylo první město, které jsme v Japonsku navštívili. Příjemně nás překvapilo, že z letiště Ósaka tam jel přímý autobus rovnou od příletové haly. Cesta i přes zácpy zabrala hodinku, další chvíli nám zabralo hledání vlakového nádraží a skříněk na zavazadla.

Legrace byla, že jsme našli jen takové menší skříňky v čekárně, kde nás pozorovalo asi deset lidí, jak se tam snažíme nacpat krosny. Až k nám přistoupil hlídač nádraží. Mysleli jsme, že nás jde sprdnout, co to děláme. Ale on nic neřekl a pomohl nám tam ty batohy narvat! A to je jeden z mnoha příkladů, proč je Japonsko úžasné a člověk se tam cítí dobře.

Nara bývalo první hlavní město Japonska. Takže je tu plno historických památek. My jsme prošli uličkou obchodníků Naramachi k chrámu luceren Kasuga Taisha. Překvapilo nás, jak je město rozlehlé, chrámy se nacházejí v parcích hodně daleko od sebe. Nara je známá tím, že v těchto parcích na západě města volně pobíhají stáda jelenů. Pro jeleny je možné u stánků zakoupit krmení - rýžové oplatky. Ty jim hodně chutnají, takže jeleni postávají hlavně u těch stánků a čekají, až někdo koupí pytlík a pak se na něj "vrhnou".

Trefili jsme se do období, kdy zrovna kvetly vistárie. U chrámu luceren jich bylo tolik a tolik voněly, že jsme se (také po tom 11 hodinovém letu) nacházeli úplně ve stavu transu. Domotali jsme se (s přestávkou na zelenou zmrzlinu) až k chrámu Omizutori, kde stálo nastoupených asi 100 dětí a sborově zpívaly. Chyběl k tomu už jen šálek něčeho dobrého, když jsme našli, že u chrámu je veliká stavba pro poutníky, řešená formou čajovny, kde si každý sám naléval, uklízel po sobě a na odchodu nechal příspěvek. Pak se tam šli občerstvit i zpěváci a zkoušeli se s náma bavit, aby si procvičili angličtinu.

Chrám Todaiji s největším Budhou v Japonsku

Na závěr jsme se stavili v chrámu Todaiji, kde je největší socha Budhy. Vystála jsem frontu mezi děckama na průlez "nosní dírkou" a kupodivu jsem se nezadrhla a prolezla, což bylo oceněno nadšeným mručením (ale v té frontě jsem se bála dost, že to budu muset vzdát, protože některé děti musely být vytahovány zpět za nohy).

Pak už jsme byli dost unavení a vyrazili jsme k nádraží, odkud nám jel přímý vlak do Kyota, kde jsme měli rezervované ubytování. Roman ve vlaku srandovně usínal a já se bála, jestli bude schopen dojít do hotelu. Vše ale klaplo na výbornou. Padli jsme hned a spali asi 14 hodin.

Kyóto je po právu považováno za nejkrásnější město Japonska. Také bylo v historii jednu chvíli hlavním městem a také je tu spousta chrámů a tudíž je tu také opravdu hodně turistů. První den jsme vyrazili až k polednímu do čtvrti Higashyama a skoro jsme se nemohli protlačit. Příště jsme proto zvolili strategii vstávat brzy a jít přímo na otvíračku.

Náhrobky se zástěrkami (netuším, co to je)

Chrám Kiyomizu Dera a Fushimi Inari (1000 Torii bran) jsme navštívili ráno a byli jsme tam skoro sami. Jen se bohužel otočilo počasí a vydatně pršelo a byla zima. Oba chrámy jsou opět dost rozlehlé. Zvlášť Fushimi Inari mě překvapila. Čekala jsem, že tu bude jen pár bran (které jsou zobrazeny na fotkách), ale ono je jich tam tisíce a vedou na kopec s výhledem na město. Obejít stezku pod branami nám trvalo víc než hodinu.

Navštívili jsme ještě:

Nishiki Market - stojí za to,
Ulička Pontocho - nic moc, pokud tu nejdete na jídlo (a to je třeba sáhnout hlouběji do kapsy),
Muzeum krojů - pokud prší dobrý program, kde se schovat, jinak lze vynechat,
Yasaka Shrine - pěkné a na cestě mezi čtvrtí Higashyama a Gion, kde večer probíhá foto-lov na gejši. Tajemství na závěr: kvůli tomu vidět gejšu není třeba stát v davu paparazzi, taky stačí si ráno přivstat (a samozřejmě mít štěstí).