Kumono Kodo Kohechi

30.4.2016 - 1.5.2016

Alice píše: Kumono Kodo Kohechi je poutní cesta spojující Koyasan a svatyni Hongu Taisha. Celá trasa má 70km a je plánovaná na 4 dny. Každá etapa končí v nějakém sedle nebo údolí u silničky a když umíte japonsky, je možné si domluvit odvoz na ubytování, které bývá v nejbližší vesnici někde v údolí. Jinak jsou na trailu dvě bivakovací chaty, obě v etapě číslo 2.

Ségra potřebovala v pondělí odlétat zpět do Manily a první dostupný autobus byl na 35. kilometru. Celý páteční večer jsem přemýšlela, jestli se máme na cestu pustit, protože bude potřeba ujít za jeden a půl dne zmíněných 35km a pak se ještě přesunout k hlavní silnici 8 km na autobus, který jede 13:04. Navíc Roman strašil převýšením a ségra neměla spacák a karimatku a prosazovala nocleh pod střechou. Ráno ale sestra hrdinně rozhodla, že vyrazíme a uvidíme.

Pokaždé, když se někam chystáme, tak se snažím vybírat bezpečnou lokalitu a zde jsem nečekala žádnou zradu. Takže mě dost vyvedly z míry cedule "Pozor na medvědy - když nějakého uvidíte, zachovejte klid a volejte následující (japonské) telefonní číslo", které nás vítaly hned u vlaku. V průvodci pak psali i další cenné rady, jako například nikdy nechodit sami a vybavit se rolničkami. Neměla jsem rolničky. Než jsme vyrazili, zběsile jsem je vběhla shánět postupně do tří suvenýr-obchodů. Rolničky neměli. Byla jsem z toho nervózní a tak moc jsem si přála alespoň malou rolničku, že mé přání bylo vyslyšeno a na 15. km jsem na zemi našla jednu utrženou. Majitel ani medvěd poblíž nebyli. Pak jsem si už vesele zvonila. Další cedule jako "Pozor na divoké včely, hady a jedovaté rostliny" jsem se rozhodla ignorovat. Méďu jsme nepotkali ani jednoho, zato jsme dvakrát málem šlápli na zmiji černou.

Cesta ubíhala k naší spokojenosti dobře, než jsme na desátém kilometru zjistili, že jsme pouze na šestém kilometru a že to tudíž bude fakt daleko. Na sedmém kilometru jsme navíc zjistili, že to bude taky hodně do kopce. Výhledy se moc nekonaly, protože cesta šla stále lesem, ale les se pravidelně měnil. Stezka zůstávala převážně příkrá. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme dosáhli v poměrně dobré formě konce první etapy a tak jsme se rozhodli nahonit kilometry a dojít na bivakovací boudu pod nejvyšším vrcholem. Což znamenalo dát si navečer 900 výškových metrů. Dvojice sympatických japonců čekajících na odvoz se divila, že ještě pokračujeme, a když jsem jim řekla, že malá procházka před spaním nám udělá dobře, úplně se složili smíchy. Síly nám postupně docházely, ale o půl sedmé jsme dorazili k tábořišti, obloženém osmi stany.

Chatu měli pro sebe zabranou milenci, kteří už vyspávali, takže jsme přerozdělili vybavení: "ségra, dám ti spacák, ale necháš mi karimatku", a zalehli jsme ve stanu. O dvě hodiny později máme se ségrou dojem, že v kempu je na návštěvě méďa. Necháváme Romana jeho osudu ve stanu a přesunujeme se s jednou karimatkou a spacákem do boudy k milencům. V boudě byla o dost větší zima než ve stanu a takže noc nedopadla zrovna komfortně. Méďa nepřišel, Roman přežil.

Vstávali jsme v šest a to už byli úplně všichni pryč. Na cestu jsme se dost těšili, protože už nás měl čekat jen osmi kilometrový sestup k silnici. Těšili jsme se zbytečně. Sestup byl na nohy horší maso než výstup. Cesta byla příkrá, klouzavá, zapadaná stromy, kameny a listím. Každý krok jsme museli brzdit a já jsem myslela, že mi upadnou prsty na nohách. Po třech a půl hodinách dřiny jsme ale silnice nakonec dosáhli. Jaňa propíchala puchýře a začali jsme stíhat autobus. Průvodce psal osm kilometrů - dvě hodiny - po silnici a my na to měli jen hodinu dvacet. Vyrazili jsme ostrým tempem, ale po dvou kilometrech nám bylo jasné, že tuhle lekci ajrobiku nedáme, moje výkřiky "holky, vydržíme ještě šest!" byly čím dál tím ochablejší.

Nevydrželi jsme. Sestra zkusmo mávla na projíždějící auto. Hned to první zastavilo a v něm maminka se čtyřma dětma. Trochu se lekla, že by nás měla svézt, ale když jsme ji ujistili, že jen ségra s malým batohem a jen šest kilometrů na autobus, tak Jaňu s úsměvem naložila a zmizela v dáli. O dalším osudu sestry jsem se dozvěděla až za dva dny. Dojela dobře do Gionu, Osaky i Manily, o jejím dalším putování si můžete přečíst zde.

My s Romanem jsme ze všeho nejdřív sedli u silnice na pláštěnku a chytali dech. Taky se nasvačili (konečně, v poledne), zahnali dehydrataci a rozmýšleli se, co dál. Rozhodli jsme se pokračovat po silnici, svézt se autobusem jednu etapu do Totsukawa Onsen, najít kemp a ráno pokračovat po Kohechi. Po chvíli chaosení v Totsukawě jsme zjistili, že tu kemp není. Tak jsme nasedli do toho stejného busu, který tu měl 10 minut přestávku a přejeli do Wataze, kde byl kemp i s onsenem. Tím jsme se rozloučili s Kumano Kodo Kohechi. Oproti plánu jsme ušli jen polovinu, ale zato jsme stihli Kumano Kodo Nakahechi, kterou jsme prošli celou a která nám poskytla ty pravé "Tókaidó" zážitky

Koyasan - Kumano Kodo Nakahechi

Podrobnosti

Sobota 30.4.2016: Koyasan (863m) - směrem na jih - Red iron bridge (756m) - Mizu-ga-mine fork (1162m) - vesnice Omata (777m) - Chata na Obako-toge pass (1267m). Stoupání něco přes kilometr, sestup asi 700 metrů. Trasa měla skoro 23 kilometrů a šli jsme to přibližně 8 hodin čistého času.
Neděle 1.5.2016: Pokračování z Obako-toge pass (1256m) - prakticky pořád dolů - Ruiny čajovny Mizu-ga-moto (923m) - vesnice u řeky Miura-guchi (399m) - po silnici 733 k hlavní silnici 168 - Kawatsu (356m). Prakticky pouze sestup, něco přes kilometr dolů. Vzdálenost asi 16 kilometrů, přes pět hodin chůze.