Island - Když jde blizard s vichřicí 3.9.2023 -

Alice píše: Celou cestu autobusem pršelo, ale když jsme na Landmanalaugaru vystupovali, déšť ustal. Landmanalaugar jsou vlastně 4 chaty, velký plac pro stany, termální jezírko a zastávka autobusu. Ale i tady, stejně jako pak na celé cestě, se člověk nezbaví pocitu opuštěnosti. Co však bylo zvláštní, kolem jednoho otevřeného okénka se tvořil chumel turistů.

Trochu jsme znejistěli, že se za trail musí platit a tak jsme se tam šli také zeptat. Ukázalo se, že trail je zadarmo, ale že vzniká davové šílenství kvůli počasí. Všichni lidé ve frontě si rezervovali ubytování přímo na Landmanalauguru, někteří odvážlivci, které neodradilo varování, že hory budou drsné, si pak rezervovali ubytování na další chatě Höskuldsskáli. My jsme rezervaci chaty (a její zaplacení) tvrdě odmítali s tím, že máme stan, ano chceme v něm spát, ano víme, že fouká vítr, ne nespadne nám ... a také jsme chtěli alespoň pokusně vyrazit, protože předpověď na druhý den byla úplně stejná. Slečna v okénku přestávala být vlídná a se slovy nemůžu vám to zakázat, si zapsala naše jména a zapřisáhla nás, ať se v další chatě, jestli se nám náhodou podaří přežít, alespoň nahlásíme.

S vyhlídkou, že to bude brutus a že to chceme ujít do setmění, jsme minuli bez povšimnutí termální jezírko (ano, to jediné, které na celé trase je) a vyrazili. První část cesty, asi 4km byla nádherná, sice foukalo, ale nepršelo a šedo-hnědou krajinu ozvláštňovaly stoupající "čmoudíky" ze sirných a geotermálních pramenů. Měli jsme samozřejmě z hor i z počasí respekt, přece jen jsme tu poprvé a počasí na Islandu neznáme, ale zatím nám to nějak nebezpečné nepřišlo. Jen co jsme vystoupali na náhorní plošinu, opřel se do nás vítr pořádně. Skupinka, která šla proti nám vypadala dost přemrzle a navíc všichni šli naklonění asi 30° ke straně, jak je sfoukával teď už vichr.

Také jsme nasadili sklon 30° a po dalších 4km jsme si na vítr docela zvykli. A v tom přišel první pořádný déšť, v kombinaci s větrem pršelo nikoliv shora z mraků, ale vodorovně. Mokří jsme byli asi tak za 30 vteřin. Naštěstí k našemu noclehu už to bylo už jen kousek. Když jsme se šli na chatě nahlásit, že jsme přežili, tak nás slečna v okýnku vůbec neposlouchala a jen řešila, jak to, že nemáme rezervovanou chatu. Opět jsme spustili kolečko vysvětlování, že máme stan a umíme ho použít. Otráveně jsem budku opustila a nechala vyjednávání na Romanovi. V tom se ukázal ošlehaný chatár a zeptal se nás, jaké jsme národnosti. Když jsme řekli, že češi, tak se usmál a zakončil debatu slovy "They will be OK, czech equipment is really good!". Večer se pak přišel podívat na náš stan Jurek, který Roman dokonale ukotvil. Vítr už nabral sílu blizardu a nasněžilo 5cm sněhu, ale stan držel jako pevnost, což chatár ocenil a konečně nás škrtl ze seznamu pohřešovaných osob. Noc byla dobrá, co si budeme vykládat, sníh je lepší než déšť.

Ráno nás přivítalo velkým těžkým šedým mrakem a hustým sněžením. Přesunuli jsme se do přístřešku, ve kterém jsme se nasnídali, sbalili stan a přemýšleli, co budeme dělat dál. Kdyby mělo být dalších 35km ve sněhu, tak to asi nedáme. Roman se šel informovat o počasí za slečnou do okýnka. Již nemusel nic vysvětlovat, s úsměvem mu bylo řečeno, že my můžeme jít, kam chceme, neboť předpověď už je jen lepší a naše vybavení a schopnosti jsou OK. Následně nás na cestě předcházela pověst, že prý jedna dvojice spala v blizardu ve stanu na nejvyšším vrcholu a přežili to. Tož já nevím, asi ještě nikdy nebyli v zimě v Tatrách.

První 4km byly opět krásné. Náhorní plošina, 10 čísel sněhu, občas čmoudík, vítr přiměřený. Hádali jsme, kterým průsmykem asi cesta vede, a těšili se, že by tam mohlo být závětří, protože kmitající šusťákovky kolem našich uší vydávaly zvuk, který nám už druhý den začínal jít poměrně na nervy. Když jsme zatočili do průsmyku, tak navzdory předpovědi, vítr zesílil tak, že nás odfoukával zase zpátky dozadu. Jak člověk zvedl nohu, aby udělal krok dopředu, tak byl vychýlen o metr zpět a rychle chytal rovnováhu. Do toho začalo sněžit přímo do obličeje. Otáčíme se zády k větru a necháváme se odsunout pod lávové žebro, kde fouká trochu míň. Nasazuju si sluneční brýle, šátek na pusu, Roman se řadí za můj batoh a vyrážíme dál. Je to škoda, že tu tak vlajeme, protože teď je krajina opravdu nádherná, žluto-zelené kopce, smrad síry a výhledy dolů. Moc si to neužíváme, protože se snažíme zmizet z vichřice.

Jak se začíná cesta lámat k sestupu, přestává sněžit a fouká trochu míň, ale když se otáčíme, tak vidíme, že za námi blizard na planině zůstává. V mírném dešti zahajujeme čtyřkilometrový sestup. Jde to velmi dobře, až k prvnímu brodu. Znamená to sundat boty, sundat kalhoty, sundat podvlíkačky (nebo doufat, že to nad kolena nepůjde a jenom vyhrnout), zatnout zuby a vlézt do řeky nikoliv termální, ale normálně vymrzlé na pěknou 0. Hlavně, hlavně!! se nezastavovat. Když to máme šťastně za sebou a jsme zpět v botách a oblečení, tak nás čeká už jen velká pláň nížiny, která končí obrovským jezerem. Mraky trochu zesvětlily, přestalo pršet, maličkou chvilku se mi to tu začíná opravdu líbit. Jen maličkou chvilku, za 10 minut přichází průtrž mračen, k chatě Álftavatn docházíme totálně, úplně promočení.

U chaty v okýnku nám říkají, že místo pro stany nemají, že máme pokračovat ještě 4km k dalšímu tábořišti a že do chaty bez zaplaceného ubytování jít nemůžeme (jen se ohřejeme a hned zase půjdeme se tady nenosí). Radíme se, co dál. Přestává pršet, vytahuju proteinový suk (chutná to úplně stejně jak sójový špalek mých mladých let, ale pokrok nezastavíš). Posilněni optimismem a počasím vyrážíme dál. Za půl hoďky ve větru bez deště úplně osycháme a morálka se zvedá a v tom přichází další brod. Tentokrát říčka šířky dobrých 10-12metrů. Vyzout, vyslíct, zatnout zuby. Dobrý, ale člověk se ani nestíhá radovat, ani obout, začíná opět vydatně pršet. K chatě Hvanngil dorážíme zcela promoklí s morálem totálně na dně. Nic už neřešíme a bereme noc v chatě.

Island - Uvidět Skógar ... a uschnout - Island - Malý ráj uprostřed ničeho - Volcano Huts