Vysoké Tatry - Zelené pleso 15.10.2006 - 22.10.2006

Píše Alice: Nedbaje řečí o nebezpečích, která v Tatrách číhají na novomanželské páry (laviny, bouře, gravitace, laviny, nízké teploty, vichřice, laviny, led, uvolněné kameny, ale hlavně laviny), jsme se hned v neděli večer vypravili s batohy na nádraží.

Původně jsem odmítala jet naším oblíbeným nočním vlakem, který má od léta pouze dva vagóny a spát se v něm dá na jedné noze, ale když Roman zjistil, že bysme mohli jet v lůžkovém voze a posléze zakoupil jízdenky, odpor ochabnul a docela jsem se na noční přejezd těšila. Lůžkový vůz je úplně oddělen od zbytku soupravy (zamčenými průchodovými dveřmi, ne že by neměl lokomotivu) a pánem je tu průvodčí, který si říká stevard. Ten nám při vstupu do vagónu vzal lístek, což nás mírně rozladilo, protože lístek byl i zpáteční. Později se ukázalo, že podle lístku chodí budit před cílovou stanicí a při výstupu lístek opět vrací. Kupé jsou třílůžková a zahrnují povlečení, ručník, mýdlo a na chodbičce je záchodek, který je umýván každé 2 hodiny (ano, to je pořád popis českého vlaku!, to jsme si nevymysleli), za 200 navíc k jízdence docela luxus. Škoda, že vlak měl při odjezdu dvě hodiny zpoždění, mohli jsme spát dýl.

Do Tatranské Lomnice jsme přijeli v 6.30 a začalo svítat. My začali stoupat. Ukázalo se, že v Tatrách je krásný podzim a ne závěje sněhu, jak nás maminky varovaly. Hory byly úplně opuštěné, takže na prvního kamzíka jsme narazili už u Grand hotelu Praha v Lomnici. Pak jsme přešli hřeben v sedle pod Malou Svišťovkou a vstoupili do doliny Kežmarskej bielej vody, kam nesvítilo slunko žádnou část dne a kde už panovala zima - 10 cm sněhu a zamrzlé potoky. Na Chatu pri Zelenom plese jsme přišli ve 12.00. Pleso bylo také celé zamrzlé a nikde ani noha, tak jsme se začali bát, jestli v chatě někdo bude. Chata je ale v provozu celoročně a v jídelně a kuchyni bylo docela dost lidí. (Nechápu jak to tam chatár vydrží celoročně, protože od října do dubna jim tam přes den slunko nezasvítí, za což mohou okolní štíty, zvláště pak Kežmarský a jeho nejvyšší stěna v Tatrách). Po obsazení pokoje jsme okamžitě usnuli.

Maminkám jsme slibovali, že budeme chodit jenom v údolíčkách, a proto jsme v úterý vyrazili na Jahňací štít. Ráno byla inverze, mraky pod náma, ozářené štíty nad náma. Až pod řetězy byla cesta taková chodička, místy suchá, místy sněhem. Nad řetězy došlo ke kumulaci lidí z chaty - 6 staříků a taťka se synem rozmýšleli, zda přejít ledovou plotnu a zkusit to na vrchol. Shodli se, že je to nebezpečné a ujišťovali nás, ať tam rozhodně taky nechodíme. Dali jsme oběd, prověřili, že na nás nespadne lavina a šli navrch. Při sestupu jsme viděli další 2 kamzíky. Před večeří jsme ještě zaběhli k Bielym plesům pod Belianskými Tatrami.

Protože se v našem pokoji netopilo, ve středu jsme předčasně opustili chatu a vydali se na cestu do Tatranské Štrby, kde máme zamluvené ubytování v chatě Sen. Abychom se dostali na tatranskou magistrálu, museli jsme zdolat "severní stěnu" Velké Svišťovky. Je to cesta po turistické značce, ale celá ve sněhu s jedním úsekem řetězů, který byl pokryt souvislou ledovou plochou. Dali jsme na boty nesmeky (čtyři kovové hroty, které jsou na plíšku, ten se umístí pod patu a řemínkem přitáhne na nártu - obrázek a podrobnosti). Po krátkém testu na jednom zamrzlém plese si Roman zkřivil hrot a nesmeky si sundal. Mě se osvědčily celou cestu nahoru.

Za Svišťovkou po sněhu nebylo ani památky, po magistrále jsme došli až na Hrebienok. Na Skalnatém plese jsme uvažovali o výjezdu na Lomničák lanovkou, protože však lístek pro jednoho stojí 450,-Sk, odkládáme výjezd na výročí naší zlaté svatby (říjen 2056), dřív si tam raději vylezem po svých.

Ve Starém Smokovci jsme nasedli na električku a jeli na Štrbské pleso. Netušili jsme, že cesta bude trvat hodinu a půl a že na zubačku budeme čekat další hodinu. Do Šrby jsme dorazili v osm večer. Všude byla tma, tak Roman vytáhl čelovku a po paměti jsme šli hledat chatu Sen (už jsme na ní byli ubytováni před čtyřmi lety). K chatě je třeba ujít půl kilometru po hlavní, sakra rušné silnici, přejít potok a najít branku mezi ploty. Chatu jsme našli, ale ukázalo se, že o Snu si můžeme leda tak nechat zdát. Chata je uzamčena, nesvítí se tam a vypadá nevytopeně.

Pokračování v další části

Podrobnosti

Pondělí 16.10.2006

Tatranská Lomnice (850m) - Stanica Štart (1140m) - rozcestí pod Malou Svišťovkou (1320m) - Chata pri Zelenom plese (1551m)

Úterý 17.10.2006

Chata pri Zelenom plese (1551m) - Červená dolinka (1820m) - Kolové sedlo (2089m) - Jahňací štít (2229m) - Kolové sedlo (2089m) - Chata pri Zelenom plese (1551m) - Biele pleso (1620m) - Chata pri Zelenom plese (1551m)

Středa 18.10.2006

Chata pri Zelenom plese (1551m) - Velká Svišťovka (2037m) - Skalnaté pleso (1751m) - Zamkovského chata (1475m) - Rázcestie pod húpačkami (1285m) - Rázcestie nad Rainerovou chatou (1304m) - Hrebienok (1285m)

Mapa: VKÚ 113 - Vysoké Tatry (1:50 000)

Ubytování: Chata pri Zelenom plese

Nesmeky

Jak se Alča v článku zmiňuje, zakoupili jsme z experimentálních důvodů pomůcku pro chození po ledu, takzvané nesmeky. Jsou to takové hroty (dohromady čtyři na každou botu), které se řemínkem přidělají před patu. Asi víc než nějaký složitý popis řekne následující obrázek. Tuhle hračku jsem koupil v obchodě Klubu českých turistů, jedny stály 180 korun. Dělají se dvě velikosti, podle výšky podpatku. Měli jsme oboje, já větší, Ala menší.

Zkušenosti jsme s nimi udělali dost rozdílné, já jsem jednu svoji poměrně rychle ohnul, takže přestaly na noze držet. Vypadalo to, že na chození po zamrzlém plese jsou fajn, bohužel na ledo-sněho-kamenité cestě nejsou moc k použití. Alča naproti tomu, možná proto, že je o hodně lehčí, si je jenom pochvalovala a sloužily jí výborně celou cestu na Svišťovku.