Provence - První kilometry 3.9.2008 - 5.9.2008

Alice píše: Nebudu se přetvařovat a rovnou napíšu, že první den jízdy po Provence byl plný otázek, jestli to byl nejlepší nápad. Při plánování cesty mi bylo jasné, že ne všude budou cyklostezky a silničky mezi vinicemi. Že někde budem muset přežít i kus větší silnice. Jenže tváří v tvář čtyř-proudové dálnici bez odstavného pruhu, vypadá situace o poznání hůř.

Jiné cesty ale nebylo a nechtěli jsme to vzdát už u prvního kempu, tak jsme vyrazili. Já jsem stále sondovala, jestli se nedá přejet blíž k vodě zátoky Étang de Berre na nějakou stezku. Asi po pěti kilometrech byla skutečně odbočka na takovou hlínovou cestičku, po které asi dlouho nikdo nejel. Jeli jsme krokem, když najednou z křoví vyleze divoká ondatra nebo co to bylo a mašíruje si to rovnou k mýmu kolu. Nestačila jsem koukat, jestli má pěnu u huby a příznaky vztekliny a hlavou mně běžela jediná myšlenka - nenechat se kousnout, nesundávat nohu z kola. Dvakrát mi to narazilo do předního kola a nakonec jsem ve zmatku to zvíře nebohé přejela zadním kolem. Když jsem se otočila, už se plazilo zpátky do křoví, ale radost mi tohle setkání rozhodně neudělalo. Pěšina kolem vody nakonec končila v šouší, takže jsme se museli vrátit zpátky na dálnici.

Naštěstí první odbočka ukázala, že na většině dalších velkých silnic s cyklisty počítají a silnice jsou vybaveny samostatným zeleně označeným pruhem pro kola. Cesta se tedy výrazně zlepšila. V prvním městě (Berre-L'Étang) jsme vjeli do přístavu a snažili se oklepat ze zážitků z dálnice. Po pauze jsme vesele vyjeli dál, ale místní značení nebylo zrovna ideální a tak jsme po 20 minutách přijeli opět do přístavu z úplně jiného směru. Nakonec se nám podařilo vyjet správně, ale to jsme udělali asi deset průjezdů přes náměstí a návštěvníci místní kavárny se začínali dobře bavit.

Pak už cesta pokračovala převážně klidně. Projeli jsme městečky Saint-Chamas a Miramas, Saint Martin de Crau a k večeru se začali blížit k Arlés, k cíli první etapy. Zrovna vedla cesta přes malé vesničky a kolem olivových hájů a nám se ta cyklistika v Provence začala líbit. Už jsme se těšili do kempu s bazénem, když Roman hlásí prázdné zadní kolo. Vůbec se nám do měnění nechtělo, protože do Arlés už jen 5 kilometrů, a představa sundávání bagáže a nahazování přehazovačky byla příšerná, ale jak jsme zastavili, ukázalo se, že taky Romanovo přední kolo je durch a moje zadní taky (přední se ukázalo později taky děravé, ale vzduch ušel až v kempu). Nálada opět poklesla a poklesly i zdroje náhradních duší. Výměna nám zabrala skoro třičtvrtě hodiny a bylo rozhodnuto, že v kempu zůstaneme dvě noci, druhý den si dáme relax v Arlés a pak se uvidí. První den 95 km.

Ráno jsme měli výrazně lepší náladu a před polednem vyrazili do města. Nejdřív jsme obešli turistické atrakce - koloseum, dům Van Gogha, amfiteátr, ale pak nás to mezi turisty přestalo bavit a začali jsme se toulat jen tak uličkami a hledali nejoriginálněší okno. Po velmi příjemných čtyřech hodinách bloumání po Arlés jsme se vrátili do kempu a začali lepit díry. Povedlo se nám to i přesto, že nám pomáhal jeden velmi družný ovíněný francouz, který samým nadšením, že mu trochu rozumím, mě neustále poplácával po zádech. Povzbuzeni krásou Arlés a vybaveni opět čtyřmi náhradními dušemi, rozhodli jsme se pokračovat na sever do Avignonu.

La douce France aneb Jak dostat kola do letadla - Provence - Kam nás kola zanesla