Kapitánčin deník 2 1.9.2021 - 3.9.2021

Alice píše: Pokračování našeho hausbótování na Vltavě.

Den pátý

Prší, prší, chvílema leje. Děda vytahuje láhev slivovice a trvá na tom, že musíme udělat rituální pozdrav slunci. Připíjíme tedy hned po snídani a mraky se opravdu protrhávají a vylézá slunce. Zázrak se koná přesně 30 vteřin, pak se opět spouští déšť. Velím k výletu (se skrytým úmyslem najít hospodu a nemuset kuchtit). Kraj je však po sezóně unaven a vyjezen. Výlet pěkný, ale oběd vařím na lodi z vlastních zásob. K večeru přeplouváme k druhému břehu a jdeme zkusit štěstí na večeři do Zvíkova. Hospoda je zde sice také zavřená, ale prý jim pár porcí guláše zbylo po jednom zájezdu, tak jestli chceme, tak to pro nás ohřejí. Sice najezeni, ale cestou k lodi jsme stejně zase vytrávili. Zásoby na člunu se ztenčují, nejbližsí obchod je v Týnu, je načase vydat se na zpáteční cestu.

Den šestý

"Ak včera bola tma, tak dnes príjdě ráno" ... a vyleze slunce. Honza hned zahajuje den koupačkou. Mladí právníci, kteří s námi sdílí kemp, vytahují kytary a hrají ... Podvod od Nedvědů :( ... ale i tak je to poetické (právníci - podvod, vtipné že?). Ještě doplňujeme na lodi pitnou vodu, kterou vláčíme ze záchodku v barelu. Chvíli skáču kolem úzkého hrdla nádrže, jak se tam krucinál trefit proudem z padesátilistrového barelu. Roman však vytahuje svůj fyzikální trumf - bužírku a samospád. Jsem naprosto okouzlena. Takto dostáváme do nádrže 150 litrů a mám zase v čem mýt nádobí. Odrázíme a vyplouváme za kulturou na hrad Zvíkov. Hrad je skvělý, velká část je přístupná dokonce bez vstupného. S Danem jdeme i do vnitřních prostor na prohlídku, a pak už jen plujeme, plujeme až do večera. Kotvíme nadivoko v zátoce a na horní palubě děláme večerní grilovačku.

Den sedmý

Tak s lodí ještě všechny manévry neumíme. Při kotvení proti proudu jsme se šprajcli mezi kůly a prokluzující lano mi ošklivě spálilo ruku. Skrývám slzy za nadávky a lížu si rány až do Týna. Naštěstí nálet na obchod s potravinama a velký oběd v hospodě na nábřeží rozptylují moje bolístko. Plavba je poklidná, slunce hřeje, u zdymadla v Hněvkovicích kotvíme a lodi doplňujeme elektřinu. Je tu tak hezky (a na břehu splachovací záchodky a sprcha), že zůstaneme na noc. S Romanem jdeme večer na procházku. Míjím bedlu velikosti talíře a zapadá slunce. Plácnu, že by to chtělo ještě Temelín v popředí a jak vyjdeme z lesa ... tak je tam!

Den osmý

Nad přehradou se válí mlha. Obrovská a hustá. Čekáme do 9:00, čekáme do půl desáté a nic. Někde nahoře se sice dá tušit slunce, ale dole u vody je viditelnost jen na 5 metrů. V 11:00 ale máme vracet v Hluboké loď, takže na příď umísťuju hlásiče Dana a Honzu, sedám za kormidlo a rychlostí 5km/h se ploužím od bójky k bójce a doufám, že rybáři se toto ráno drží u břehu. Z mlhy vyplouváme až po hodině, žádnou kocábku jsme nepotopili, takže dobrý. Loď vracíme včas, a pak už jde vše rychle, vypakovat věci, vrátit přístavní kartu a jsou z nás už zase suchozemský krysy.

Cestou domů ještě zastavujeme na koupačku u Knížecího rybníku a na hamburger v Obratani. A to je konec týdne na hausboatu. Sice to nebyla dovolená úplně podle mých představ (čekala jsem víc koupání, víc míst ke kotvení, víc bufetů a stezek kolem přehrady), ale bylo to zase něco jiného a docela zajímavá zkušenost. Moc fajn bylo, že lidi kolem vody jsou milí a vstřícní a byli vždycky ochotní nám pomoct. Především obsluha zdymadel zaslouží náše díky. Taktéž lodivod děda a kluci plavčíci zaslouží pochvalu, že to s náma vydrželi i v dešti na 12 m2 a neztratili dobrou náladu a neměli jsme na lodi ponorku.

Kapitánčin deník 1