Julské Alpy 2.7.2004 - 11.7.2004

Akce s Kudrnou, jejímž cílem bylo Slovinsko a Itálie - nádherné pohoří Julské Alpy. Putování po cestičkách i ferátách se skupinou fajn lidí.

S Alunou jsme se dlouho rozhodovali, kam se tenhle rok podíváme. Jako první plán bylo Norsko a přilehlé země (přihlásilo se málo lidí, zájezd zrušili), potom nějaké hory v Rumunsku. Tam se zase zalekli rodiče a svým rozvratným působením nás všeobecně nahlodali, tak jsme vyjeli do civilizovaných evropských zemí. Faktem je, že jsme nelitovali.

Julské Alpy se rozkládají v západní části Slovinska a trochu vykukují i do Itálie. Právě v té italské části jsme začali naše putování - po noční cestě autobusem všichni dokonale odpočatí jsme vyrazili na aklimatizační tůru. Původně měla být feráta, ale díky chladnému létu bylo ve vyšších polohách celkem posněženo, takže místo toho procházka. Lesní stezku ale po pár kilometrech vystřídala valně zasněžená plošina s velkými hladkými kameny. Nakonec jsme o nic nepřišli, i na lezení došlo, cesta byla pod sněhem, tak jsme šli zkratkou.

Mangart

Konečně jsme se dostali k slibovaným ferátám. Naši průvodci nám slibovali, že tahle feráta je opravdu nejhezčí, taková vzdušná, prostě super. Bylo to skutečně tak. V plánu byl dvoudenní traverz přes tento hraniční vrchol, cílem naší snahy bylo vylézt z Itálie, rozhlídnout se zhora a slézt do Slovinska. Podle pověsti prvovýstup na tento vrchol podnikl vášnivý entomolog v honbě za vzácným motýlem. No nevím, ale jisté je, že fanatici jsou schopní všeho.

Stoupáme dolinou postupně stromy ustupují a otevírá se široká dolina zakončená vysokou strmou stěnou. Cesta nahoru není moc patrná, ale to se nějak vyvrbí. Kousek od stěny obracíme doprava a stoupáme podobně strmým úbočím, přelézáme nějaký vodopád a tak. Cesta je strmá až až, výhled dolů není pro slabší povahy. Potom se úbočí postupně pokládá a už vidíme postupový bod naší cesty - bivak Nogara. Když o tom tak přemýšlím, pěkně se o tom píše, takhle v pohodlném křesle u počítače.

Naše cesty se dělí na ferátovou skupinu, která poleze právě tou strmou stěnu, která uzavírala dolinu. Zbytek těch, které stěna odradila, půjde naokolo. No, jak jsem psal na začátku, feráta byla přesně taková, jak nám slibovali. Dobře jsme taky pochopili přesný význam slova vzdušná - prostě kolem je fakt hodně vzduchu. A to všude kolem, zejména dole.

Malá Mojstrovka

Odpočinkový den se vyznačoval především tím, že jsme skoro pořád jezdili autobusem. Navšívili jsme řadu "naravnych znamenitostí", třeba koryto Soči, pramen Soči, oblíbenou kaňoningovou řeku Korytnici a ošahali jsme, stejně jako tisíce turistů před námi, prst Julia Kugyho. Pak jsme kvalitními serpentinami vyjeli do sedla Vršič, kde bylo ubytování na chatě.

To bylo tak kolem poledne, odpolední program byla Malá Mojstrovka. Tentokrát se do ferátové skupiny přihlásili úplně všichni, tak jsme se s Alunou trochu oportunisticky rozhodli jít to "normálkou". Byla to paráda, pěkně opuštěná cesta, prostě jsme měli hory pro sebe.

Vodopády všeho druhu

Tenhle den byl v plánu Prisojnik - parádní masiv, který byl krásně vidět z Malé Mojstrovky. Hynek, šéf zájezdu, nám večer nastavil budíka na šestou, jelikož cesta měla trvat dlouho. Ovšem již použité měla naznačuje další vývoj. Počasí v horách je vrtkavé, na stranu deště se přiklonilo právě tento den. Takže následovala změna plánu na průzkum obydlených částí Slovinska, městečka Kranjska Gora. Odpoledne potom cesta k několika vodopádům. Konkrétně ke dvěma.

Ten nejhezčí nás ale čekal další den, před výstupem na Triglav. Jmenoval se Priečnik a vyznačoval se takovou zvláštní vlastností, že téměř celou svou výšku letěl vzduchem. Díky tomu se pod ním za cenu malé sprchy dalo projít. Na rozdíl od ostatních vodopádů na fotkách vypadá moc dobře.

Triglav

Již večer před dvoudenním přechodem Triglavu bylo jasné, že feráta na Mojstrovku, kterou jsme nešli, byla poslední feráta naší expedice. Obávaná Bambergova cesta na Triglav, asi 10 hodin lezení, byla pod sněhem, takže vedení zvolilo turistickou cestu přes Práh. Ale i tak to bylo 1800 metrů lezení s velkým batohem, tak jsme byli zvědavi, co to s námi udělá. No samozřejmě, vylezli jsme to, obavy naprosto nebyly na místě. Sice při cestě přes zasněžené pláně nad Prahem již únava a vítr dělaly své, občas jsme chodili jako po dobrém flámu.

Vrcholek jsme už bez batohů za silného větru vylezli bez problémů. Takže, Triglav, nejvyšší hora Slovinska, 2764m. Hmm, tak to je zatím nevyšší, co jsme vylezli po svých. Tak, dost bylo sebechvály, však sestup bude horší.

Druhý den jsme se bavili obcházením Triglavu. Za slušného větru, který trhal pláštěnky z batohů a brejle z nosů, jsme již za dobré tři hodiny pochodu dorazili na dohled k chatě, kde jsme měli původně nocovat. A potom už jen sestup dolinou Sedmi Triglavských jezer. Zní to idylicky, ale když jsem potom na mapě viděl, co jsme ten den ušli, litoval jsem svých nožiček. Zajímavý byl i závěr sestupu, který vedl stěnou Komarče. Ta vedla skoro kolmo dolů, asi 400 výškových metrů. A to už kolena pěkně protestovala.

Další místní zajímavosti

Poslední den už pohoda. Po všech vodopádech jsme odhlasovali vynechání dalšího a vyrazili přímo k říčce Mlinarica. Ta během let udělala pěkný hluboký koryto, dá se tam koukat zvrchu a žasnout. Tam se opět vyznamenal kamarád Pepa. Téměř každý den si nalezl nějakou vlastní cestu nebo jiný hrdinský čin, tentokrát však stále nic. Až u mostu, kde cesta končila a po druhém břehu se vracela zpět, se to stalo. Někdo se podíval dolů do kaňonu a tam spatřil Pepu, jak ve strži poskakuje uprostřed řeky po mokrých, místy ledem pokrytých, kamenech. V ruce foťák a fotí a fotí. Že se tím zapsal zlatým písmem do kroniky zájezdu, netřeba zdůrazňovat. Svou hrdinskou pověst upevnil ještě víc, když jsme spolu plavali k ostrůvku s kostelíkem uprostřed Bledského jezera. Dovnitř nás nepustili, ale viděl jsem značku zákaz vstupu v plavkách.

Zbývá už jen poděkovat průvodcům a ostatním kamarádům za bezvadnou dovolenou. Díky.