Oslo 26.8.2017 - 27.8.2017

Alice píše: V Oslu jsme měli dopředu zarezervované ubytování v hotelu Scandic. Opět jsme tu byli s batohy a pohorkama dost za exoty, ale na to už jsme zvyklí. Hotel byl luxusní, na webových stránkách se chlubil zejména snídaněmi a ani moc nepřeháněli. Ryby na 10 způsobů, lívance, kaše, brambory, ovoce, vajíčka ztracená i nalezená. Snídali jsme hodinu.

Zadruhé se hotel chlubil půjčovnou jízdních kol. Ukázalo se, že hotel má kola přesně tři (na 400 pokojů). A nefunguje tu rezervační systém, ale kdo první přijde, ten jede. Celou snídani jsem si usilovně přála, aby na nás kola zbyly (a byla smířená, že v 10:00 asi nezbydou). Člověk by si měl dávat velký pozor na to, co si přeje. Kola na nás zbyly. To moje nebrzdilo a mělo hrozně volný převod. To Romanovo mělo sedlo dole a přeskakoval mu řemen. Nasedali jsme z prudkého kopce, bez přileb, v pohorkách a před plným hledištěm - asi 60 lidmi z hotelu čekajícími na autobus. A já jsem poprvé v životě pocítila panickou hrůzu z vyglajdaného kola.

Nástup a sjezd se naštěstí povedl a po chvíli chaosení v provozu, jsme dorazili k moři na cyklostezku. Tam se nám začala jízda líbit a vyrazili jsme k muzeu lodi Fram. Po třech kilometrech mi už vůbec nevadilo, že jedu na takové trosce, byla jsem ráda, že to nemusím jít pěšky. Muzeum bylo dobrý, sice ne úplně interaktivní, ale rozhodně bylo zajímavé. Hlavním hrdinou byl samozřejmě Roald Amundsen. Kvůli svým výpravám prošel školami několika oborů a tvrdě a pečlivě se připravoval. Například žil pět let u Innuitů, aby se naučil přežít v polárních podmínkách. Jeho soupeření o prvenství na jižním pólu tehdy sledoval celý svět. Štěstí mu přálo, ale v tomto případě se pouze potvrdilo, že štěstí přeje připraveným.

Již sžití s drobnými zvláštnůstkami našich bicyklů, jsme se vydali na dlouhý přejezd do parku Vigeland. Asi jsem byla již plná jiných dojmů, ale park na mě zas tak velký dojem neudělal. Některé sochy se mi sice hodně líbily, zvlášť ty "jako ze života" (třeba matka, která má na zádech dvě zpovykané děti, které si z jejích vlasů dělají uzdu), i ten menhir na vršku je velkolepý, ale celkově je prostě v tom parku "přesochováno".

Z parku k hotelu byla cesta stále z kopce a my jsme se rozhodli, že už kola odložíme a do přístavu půjdeme po svých. I tak jsme už měli najeto 19km. Vzhledem k mé přetrvávající šetřivosti, jsem vytrvale odmítala jít do ukrutně drahých restaurací na nábřeží, takže jsme nakonec skončili u vietnamského stánku. Jídlo bylo ... mno ... pálivé, ale zasytilo to, čehož jsem pak litovala, když jsem na vršku, ve čtvrti Homansbyen, viděla v restauracích celé rybí menu za stejnou cenu. Tak jsme alespoň zamířili na nákup a koupili dárky domů a pivo s ledním medvědem na večer.

Druhé ráno se snídaně nekonala, ve čtyři jsme vstávali a jeli na letiště. Krásné to tu bylo. Celkově musím říct, že turisticky sice není Oslo žádný velký trhák, ale žít bych v něm někdy fakt chtěla.

Eidfjord a Geilo