Monte Cinto a jiné vrcholy

9.7.2007 - 13.7.2007

Už jsme pěkně rozchození, aklimatizovaní a to je dobře. Čeká nás to nejvyšší, co korsické hory nabízejí. Monte Rotondo, Monte D'Oro a Monte Cinto. Všechny v severní části, žulové pyramidy, které prověří naši sílu a vytrvalost.

Monte Rotondo

Budík nešetrně nastavený se ozývá v pět ráno. Venku už začíná pomaloučku svítat, ale ještě je dost tma a zima. Věci jsou připravené, takže hlavní úkol je vaření snídaně. Ovesné vločky, horký čaj. V šest jsme nachystaní, stejně jako ostatní odvážlivci. Dneska se jde na Monte Rotondo, druhou nejvyšší horu ostrova.

Již od začátku je jasné, že nás nečeká nějaké nudné chození vodorovně. Stoupáme nahoru, proti obzoru se ostře rýsuje véčko sedla, do kterého se snažíme vyškrábat. Jde to celkem dobře, navíc pomalu vychází slunko. Za slabou hodinku jsme v sedle. Pod námi v hloubce je náš kemp, na druhou stranu soustava ples. A nad nimi strmé štíty, mezi nimi i Rotondo.

Na vrcholu je dobrý výhled, zkoumáme, kudy jsme šli minulé dny, kam půjdeme další dny, fotíme a je nám dobře. Další cesta je pěkně vidět, stejně jako její hlavní cíl - Monte D'Oro. Její pyramida se na obzoru hezky vyjímá.

Zpátky v kempu balíme stan a všechny krámy, půjde se dál. Dlouhý, táhlý sestup údolím ke kaskádám Manganello. Kolena pěkně bolí a připadáme si jako osli, kteří tahají zásoby na místní chaty. Prostředí se střídá, kaskády pořád nikde. Uprostřed doliny teče potok, který vysochává zajímavé útvary. Někteří nevydrží a cachtají se, kde to jde. Nakonec dospějeme k názoru, že už jsme to určitě přešli, padá rozhodnutí najít si nějaké vhodné místo a vykoupat se v potoku.

Potok není z nejteplejších. Spíš bych řekl, že je zatraceně studený. Možná i ledový. Ležím v něm, odpočítávám vteřiny, aspoň 15 musím vydržet. A rychle ven. Vyhřáté kameny hřejí do ledvin, sauna naopak. Času je spousta, vedle stříká vodopád a my si lenošíme.

Po nějakém čase se balíme, obouváme a vyrážíme na další cestu. Asi o 400 metrů dál jsou kaskády Manganello. Voda je ovšem studená úplně stejně, je to tu dost podobné jako na našem místě, jen o něco větší. Dole v údolí má být ale salaš, kde prodávají víno a saláty. Voda už tolik netáhne, víno je lákavější. Jdeme dál.

V salaši je to divné. Vyrábí tu ovčí sýr, který nám nijak zvlášť nechutná, prodávají salát, nakrájené rajče v olivovém oleji za 8 euro, víno nemají, zato drahé pivo. Kdesi jsem četl, že místní salaše jsou udržovány v horách pomocí štědrých evropských dotací. Řekl bych, že to docela odpovídá.

Na mostě pod salaší potkáváme stádo koz. Mohutný kozel vyskočil na mostek, rozhlédl se, jestli je čistý vzduch a zavelel k pochodu. Dalších deset minut procházely kozy. Po dalších deseti se přibelhal bača a také přešel. Kozy byly už dávno za humny, nejspíš cestu dobře znají.

Spíme v zajímavém kempu. Celý je oplocený, kolem se potulují stáda divokých korsických prasat. Noc je vůbec jedna z nejzajímavějších. Kemp totiž stojí v jakémsi kotli mezi skalami. Fouká tu. Hodně fouká. Ležíme ve stanu. Vždycky nejdřív uslyšíme zvuk přijíždějícího rychlíku. Potom pět vteřin ticho a - rána. Stan si prakticky lehne. Asi dvakrát vylezu ven, napíchám do země všechny kolíky co máme, přivážu stan. Moc to nepomáhá. Postupně vytvořím systém, kdy jednu tyč podpírá můj batoh, druhou podpírám já. Jelikož tvořím hlavní překážku proti větru, je mi za chvíli docela zima. Takže navíc ještě pořád zesiluju vrstvy na návětrné straně. No, stručně řečeno, tuhle noc jsem se moc nevyspal, prakticky tedy vůbec.

Denní trasa: Refuge de Petra Piana (1800m) - sedlo před údolím Lavu Bellebone (2355m) - pleso Lavu Bellebone (2321m) - Monte Rotondo (2622m) - stejnou cestou zpět - Refuge de Petra Piana (1800m) - kaskády Manganello (1200m) - Bergerie de Tolla (1011m) - most pod de Tolla (942m) - Refuge de l'Onda (1385m). Nahoru skoro 1.5km, dolů skoro dva výškové kilometry.

Monte D'Oro a příchod do Vizzavony

Ráno jdeme jako zombie. Ala taky vypadá dost unaveně, i když v noci většinou spala. Říká, že na D'Oro nepůjde. Předsvědčovat ji teď nemá smysl, však ona nahoru stejně půjde. V sedle, kam jsme vylezli, se totiž otočilo počasí a začalo na nás svítit. Sundali jsme rukavice, čepice, větrovky, svetry a nahřívali se. Po pár minutách Alice říká - že bych nahoru šla?

Na vrcholu je nás jenom pár. Je docela poznat, že se táhneme po horách už čtvrtý den, všichni jsme celkem unavení. Pod námi hoří les. Na Korsice prý celkem běžný úkaz. Kolem lítá pět vrtulníků a čtyři velké hydroplány do ohně lijí kvanta vody. Zjevně to moc nezabírá, protože i večer v kempu můžeme koukat, jak pořád lítají.

Denní trasa: Refuge de l'Onda (1385m) - sedlo Muratello (2064m) - Monte D'Oro (2388m) - zpět stejnou cestou - sedlo Muratello (2064m) - sestup okolo kaskád Des Angalais - nádraží Vizzavona (887m). Kilometr nahoru, jeden a půl dolů.

Odpočinkový den

Lenošení v Ajacciu, koupání a podobné aktivity.

Přes Monte Cinto

Večer už ale zase spíme v kempu z prvního dne. Pod námi Lozzi, nad námi Monte Cinto, tam je to prý nejvýš. Průvodcovstvo vyhrožuje ohromným převýšením, takže rozmýšlíme, co s sebou vzít a co ne. Nakonec jsem i stativ nechal v autobusu. Taky pár dalších zbytečností, jako stan a podobně. Batoh mám lehký jako peříčko, to se to pošlape.

Cesta nahoru vede táhlým suťoviskem, trochu to ujíždí, ale jinak celkem dobré. Při překonávání hřebene jsme si trochu spletli cestu, takže to místy bylo i docela horolezecké. Na vrcholu proběhla soutěž o největší zbytečnost vynesená nahoru. Vyhrála Ala s její nafukovací matračkou s ledním medvědem.

Sestupová cesta vedla na druhou stranu hor. Šli jsme kolem plesa, jehož voda má údajně zajistit věčný život. Pro jistotu jsme se napili, co kdyby to fungovalo. Ale jinak byl sestup docela příjemný, po suti jsme se svezli dolů skoro bez námahy.

Trasa prvního dne: kemp nad Lozzi (1080m) - zbytky kostela Petra Salisci (1383m) - Bergerie de Petra Pinzutta (1561m) - Lac du Cinto (2289m) - sedlo vedle malého Cinta (2651m) - Malé Cinto (2651m) - vrchol Monte Cinto (2706m) - Lac de Argentu (2400m) - Refuge Asco Stagnu (1422m). Jeden z výpravy, vybavený GPSkou tvrdil, že to byly dva kilometry výškové nahoru a jeden a půl dolu. Podle mapy to vychází o něco míň, ale je docela možné, že se to na těch hrbkách nasčítá.

Tuhle noc jsme spali nalehko pod širákem. Přestože jsem měl jenom lehký spacák, bylo mi v noci docela teplo. Jediné protivenství bylo v tom, že jsme spali u chaty Asco Stagnu, což je prakticky dolní stanice lanovky. Její okolí vypadá odpovídajícím způsobem, prostě sjezdovka. Takže hlavní problém noci byl neujet do údolí. Hlemýždím tempem, sklon nebyl zase tak hrozný, ale přece jen.

Další cestu už nikdo nebral moc vážně, po včerejšku šlo prakticky jenom o sestup. Ranní výšlap do sedla jsme zvládli během hodinky a potom už jsme jen klesali a klesali. Času spousta na focení, ráchání se v potoce a jiné příjemnosti. Přes všechny tyto překážky jsme k autobusu dorazili kolem čtvrté. Sjíždíme dolů k městečku I'lle Rouse, hory za zády.

Trasa druhého dne: Refuge Asco Stagnu (1422m) - horské sedlo Bocca di Stagnu (2034m) - dolů soutěskou podél potoka Spasimata - most přes tento potok (1200m) - Refuge de Carrozzu (1270m) - parkoviště busu (600m). Kromě prvního stoupání do sedla prakticky pouze sestup - nahoru 700 metrů, dolů 1.5km.