Paglia Orba, první etapy

6.7.2007 - 8.7.2007

V klínu korsických hor, připravujeme se na první kopce. Čeká nás špička jménem Paglia Orba a vyrazíme na čtyřdenní putování na těžko ze sedla Col de Vergio po známé trase GR20.

Aklimatizační výstup na Paglia Orbu

První noc v horách máme úspěšně za sebou. Večerní ochutnávka korsických vín neměla větších následků, ráno balíme malý raneček a směřujeme na výchozí bod první, aklimatizační tůry. Leží před námi jedna z nejvyšších místních hor, takzvaný Korsický Matterhorn, Paglia Orba.

Začínáme nízko, kousek přes kilometr nadmořské výšky. Všude kolem je vysoký les, borovice, sem tam skála. Po chvíli cesty přicházíme k salaši, kde mají stádečko koz a z evropských dotací financovanou prodejnu drahých kozích sýrů. Dostali jsme se k potoku, který tu protéká prakticky každou dolinu. Míjíme pěkné vodopády a po skalních plošinách pokračujeme nahoru dolinou. Cestou potok tvoří pěkné kaskády a vodopádky, skalní tůňky a vůbec pěkná zákoutí. Nazpátek se určitě vykoupeme.

Brzo dorážíme do prvního postupového bodu - chaty pod Paglia Orbou. Průvodci byli docela překvapeni, že nikdo z nás se nechtěl vrátit a všichni se rozhodli pokračovat dál. Začala docela zajímavá fáze, cesta byla značená jenom velice chabě, takže jsme prolízali skalní labyrint, občas kousek vylezli po skále a pořád tak dál. Ze západního předvrcholu to už bylo na dohled, hop a skok a byli jsme nahoře. Počasí nádherné, na tři strany bylo v dáli vidět moře, všude kolem hory. Nádhera.

Stoupání na Paglia Orbu: od chaty Refuge Ciuttulu di i Mori vede štěrková pěšina nahoru do sedla Col des Maures. Odtam se traverzuje doprava po pěšinách značené mužíky. Nahoru nevede žádná značená trasa, jenom horolezecký chodník. Jakmile to jde, traverzuje se doleva nahoru skalním labyrintem a potom trhlinou od západu vystoupat na západní (nižší) vrchol. Z něj už cesta vede po planině až na hlavní vrchol. Zpět stejnou cestou.

Trasa: zatáčka na silnici jménem Le Fer a Cheval (1329m) - salaš Bergerie de Radule (1350m) - chata Refuge Ciuttulu di i Mori (1981m) - sedlo Col des Maures (2155m) - Paglia Orba (2525m) - až po salaš de Radule stejnou cestou zpět - Bergerie de Radule (1350m) - do skal vpravo nahoru - Col de Vergio (1478m). Převýšení asi 1300 metrů nahoru i dolů.

Col de Vergio - Refuge de Manganu

Autobus zvolna stoupá do sedla Col de Vergio, odkud nás včera večer vyzvedával při návratu. Kromě pár drobností, které nebudeme s sebou potřebovat (jako polštář nebo nafukovací matraci), máme nabaleno prakticky všechno. Čekají nás čtyři dny putování horami na severu Korsiky, po známé (a prakticky jediné) značené trase jménem GR20.

GR20: Francouzské značení GR (Grande Randonnée) se používá pro dálkové turistické trasy. Číslo 20 prochází napříč celou Korsikou. Koncová města jsou Calenzana na severu a Conza na jihu. Jakýmsi předělem mezi žulovými masivy na severu a vápencovými kopci na jihu je městečko Vizzavona. GR20 je rozdělena na etapy, na konci každé je místo pro spaní s pitnou vodou, obvykle tam bývá i chata, kde lze dokoupit nějaké potraviny. Na našem putování překonáme šest z patnácti etap této trasy.

První etapa je poměrně nenáročná. Vlastně pouze nastoupáme na nízký hřeben a dále pokračujeme po něm. Je to dobře, batohy jsou o hodně těžší než včera, aspoň si pomalu zvykneme. Kopce jsou zde spíš pozvolné, občas je nějakým údolím pěkně vidět zálivy západního pobřeží. Dobře ušlapaná pěšinka, tu a tam stádečko krav.

Na oběd přicházíme k jezeru Lac de Nino. Je tu pitná voda, jezero je nádherné. Velmi příjemné místo na jídlo, takže si ho můžeme vychutnat. Máme dobré místo ve stínu, slunka si užijeme ještě dost a dost. V okolí se popásají divocí koně, tedy koně, kteří zřejmě dřív divocí bývali. Dneska si počínají podobně jako místní obyvatelé v různých pamětihodnostech. Nechávají se fotit a za odměnu loudí pamlsky.

Během další cesty již zastavujeme jen na koupačku. Korsické hory jsou poměrně dobře zásobené vodou, větší doliny vždycky protkává nitka potoka, který v žule vytváří efektní kaskády, tůňky a vodopády. Když není moc hluboký, voda se stihne v teplém podnebí dost ohřát a koupání je hodně příjemné. Taky když se potom jeden může natáhnout na vyhřáté skály okolo potoka, požitek je dokonalý.

U chaty Manganu jsme měli, jako všichni ostatní, hlavní problém. Najít si místo na stanování. Prostor určený k noclehu byl sice docela rozlehlý, ovšem dost se podobal minovému poli. Výsledek našeho hledání nebyl zase tak špatný, ale přesto jsme jej nazvali "U tří lejn". Brzy jsme také zjistili, že min přibývá, z křoviska se vynořila kráva a při klidném průchodu táborem znehodnotila široký pruh země.

Trasa: Col de Vergio (1332m) - Bocca San Pedru (1452m) - Serra Sun Tomaghiu (1814m) - Lac de Nino (1743m) - kaskády Tavignano (1597m) - Refuge de Manganu (1601m). Vzdálenost přibližně 15km, stoupání 500 metrů, klesání 200 metrů.

Refuge de Manganu - Refuge de Petra Piana

Druhá etapa je už zajímavější. V zájezdu je nás poměrně hodně, trochu přes čtyřicet. Abysme se moc nemačkali, rozhodli jsme se vyrazit o nějakou chvíli dřív a užít si prázdných hor. To se nám sice na první pohled podařilo, ovšem po půlhodině jsme dostihli stařešiny výpravy, kteří měli stejný nápad a vyrazili ještě dřív. Hlavní naše výhoda ale byla v tom, že jsme byli domluveni s náčelníkem, že budeme pokračovat dál a cestu si trošku prodloužíme.

Mezitím se před námi otevřel obraz dvou horských ples, jako odměna za drastický výstup do sedla Capitello. Moc neodpočíváme, a za chvilku pokračujeme skalnatým úbočím dál. Cíl našeho prodloužení bylo právě jedno z ples, která jsme viděli zhora. Pěšinku dolů jsme našli docela snadno, připomínala skluzavku. Batohy jsme nechali schované nahoře a rychle jsme se spustili dolů.

Voda v plese stála zato. Později jsme se od náčelníka dozvěděli, že teplota vody se pohybuje kolem 5°C. Ovšem koupat se ve výšce kolem dvou tisíc metrů nad mořem se zase tak často nepoštěstí, takže jsem tam skočil. Na dlouho to teda nebylo, pár temp od břehu, a už jsem cítil, jak pomalu tuhnu. Rychle jsem se obrátil a vylezl tak akorát včas.

Pokračování cesty se neslo ve znamení ještě řady dalších výstupů, které se hodně podobaly tomu rannímu: pár set výškových metrů nahoru po suti, funění a krok za krokem nahoru. A ta úleva, když je člověk konečně nahoře.

Náš cíl - chata Petra Piana - leží mezi dvěma mohutnými horami. Na sever se vypíná druhá nejvyšší hora Korsiky - Monte Rotondo a přes údolí, v záři zapadajícího slunce se koupe Monte D'Oro, Zlatá hora. Obě nás čekají další dva dny, dneska se natáhneme do umělého vodopádu u chaty a pořádně se vydrhneme.

Trasa: chata Refuge de Manganu (1601m) - sedlo Bréche de Capitello (2200m) - Lac de Capitello (1930m) - Col de Rinoso (2170m) - Bocca Muzzella (2206m) - Refuge de Petra Piana (1800m). Výškový kilometr nahoru, 800 metrů klesání.