Co je v Paříži jiné... 14.8.2005 - 20.8.2005

...aneb co mě překvapilo. Alice píše o módě, o pařížských trzích a o všem, co ji zaujalo. Jak jíst správně krevety. Co znamená Boulangerie.

To, že je Paříž multikulturní město jsem tušila, význam toho slova mi však došel až tehdy, kdy prvních 10 obyvatel, které jsme potkali na autobusovém nádraží (2 holky v informacích, 1 uklízeč, 1 kavárník a 6 kolemjdoucích občanů), byli černoši. Přestože jsou tu národnosti tolik pomíchané, vypadá to, že s přestěhovalci tu žádné větší problémy nemají. Kdo dělal v metru binec byli vždycky běloši, taky žebráci byli bílí, černoši žebrají pomocí smlouvacího prodeje.

Asi díky tomuto Babylonu se Paříž stala městem módy. Každý tu totiž chodí v čem chce (ale minisukni uvidíte asi jenom na De Clichy, což je ulice se slavným Moulin Rouge a podobnými zábavními podniky). Afičanky nosí pruh batikované látky, do kterého se tak nějak ovinou, muslimky v burkách, nosí se tu i kimonové šaty. Jedny mi na arabsko-černošsko-tunisko-čínském tržišti doporučovala kamarádka Linda. Linda je z Paříže a studuje tu módní návrhářství. Tvrdila mi, že kimono by mi moc slušelo a nemohla pochopit, když jsem se jí snažila vysvětlit, že bych neměla odvahu to v Brně nosit.

Na tom trhu, kam nás vzala Linda s tatínkem měli snad úplně všechno, nám se ale nejvíc líbily stánky s ovocem a mořskýma potvorama. U jednoho jsme se zdrželi dlouho a nechali jsme si vysvětlovat, co je co. Linda pochází z Tunisu a strašně se divila, že jsme nikdy nejedli krevety. Podle mě je to "mořskej červ" - červené, 6 nožiček, obrovské oči, a dlouhé kníry, pojala mě nedůvěra, nejím nic, co na mě ještě mrká, ale Linda se spolčila s Bobrem, že to musíme ochutnat. Normálně se to prý jí s majonézou nebo s citrónem, ale že i takhle je to dobrý. Tak jsme jich koupili talíř a potom jsme se učili ulomit tomu hlavičku a ocásek, otrhat nožičky a oloupat krunýřek. Zbyde malý koukek tělíčka, který je opravdu moc dobrý - chutná to trochu jako krabí tyčinky, ale není to taková drť. U nás se dají koupit už vyloupané a zmrazené, dají se rozmrazit do horké vody a jedí se vlažné. My je jedli jenom s bagetou v Bois de Vincennes. Je to jeden ze dvou lesoparků v Paříži. Je v něm jezero, na kterém se dají půjčit lodičky a také tu je zoologická zahrada, ale hlavně je tu klid. Po tržišti to byla velmi příjemná změna, byli jsme tu asi 3 hodiny, obešli jsme jezero a hladili si poníky.

Kulinářských zážitků máme víc hlavně díky Bobříkovi (on je na jídlo, já na hadříky). Přestože supermarkety jsou všude, ve Francii lidé stále ještě nejraději nakupují potraviny v oddělených obchůdcích. Nejoblíbenější je Boulangerie - Patisserie. Ó, kéž by něco takového bylo i u nás! Obchůdek je opravdu pekárna, kde pečou celý den. Některé jsou dělány tak, že můžete při práci pekaře pozorovat a pak koupit ještě teplé bagety, těch je hned několik druhů - klasické, ale i celozrnné, tmavé. Nevýhoda baget je, že druhý den se stávají poměrně gumové. V Patisserie (přestože se překládá jako cukrárna) nekoupíte totéž jako naše zákusky, ty se totiž prodávají v kavárnách nebo v Confiserie, kde jsou vyloženě sladkosti. V Patisserie se prodávají úžasné dobrůtky, které nejsou až tak sladké. Můj favorit je Eclaire, což je takový rohlíček z odpalovaného těsta plněný dovnitř pudingovým krémem (kávový je nejlepší) a politý trochou karamelu. Také jsme měli koláček z lineckého těsta, který se peče naplnéný hustou vanilkovou směsí.

Ještě jedna věc, kterou bych moc chtěla mít u nás, je kavárna. Taková opravdová jako v Paříži. Stolky do ulice, café au lait, nechají vás tu sedět, jak dlouho chcete a ještě vám půjčí noviny. Prý má každý pařížan tu "svoji" kavárnu. Do kavárny se chodí ráno - na snídani, v poledne po obědě a odpoledne na schůzky. Ráno mají ke kávě čerstvé pečivo, v poledne toasty a plněné bagety a odpoledne zákusky.

Kdo nechce sedět v kavárně, posilní se na ulici. I sem pronikl MC Donald´s, ale není jediný. Francouzi - jsou to nacionalisti, proč to neříct - se s tím poprali po svém. Nápad převzali a založili vlastní síť fast-foodů Quick, která se těší velké oblibě - nabídka jako Mekáč. Na ulici se ale dají koupit i tradiční crepe - tenké palačinky, opékané a plněné na sladko (marmeláda, čokoláda, puding, oříšky...) i na slano (špenát, čalamáda).

Nejdřív jsem nevěděla, jak se tolik kaváren a restaurací může užvit, ale později jsem se dočetla, že asi 60% bytů v Paříži nemá kuchyni, většinou jenom kuchyňský kout s varnou konvicí a mikrovlnkou. Na jídlo se chodí do restaurací - proč vařit, když je to práce kuchařů (požehnaný kraj pro "ženu svačinářku" - tedy i mě). Ve Francii trvá obvykle pracovní přestávka na oběd 2 hodiny: jedí se 4 chody - předkrm - hlavní jídlo - sýr - salát nebo zákusek. V superultramoderní čtvrti Défence plné kanceláří prosperujících firem, jsme viděli po obědě hrát petanque chlápky v oblecích - zaměstnanci na obědové přestávce.

Jedeme do Paříže - Jedeme do Paříže - Střípky z historie Paříže