Jedeme do Paříže 14.8.2005 - 20.8.2005

Paříž - město měst. Sídlo umění, módy a kulinářských zážitků. Kavárničky, obchůdky, zelené bulváry. Eiffelovka, monumentální Notre Dame, Panteon. Mrakodrapy v La Défence, sklo a ocel čnějící k nebi. Žhavé a pulzující velkoměsto na Seině. A do tohoto Babylonu kultur a kontrastů jsme zamířili i my.

Když odvrhnete služby cestovních kanceláří, což ostatně děláme často, všechno je rázem složitější. Ovšem tím i zajímavější, prostá cesta metrem se stává napínavým dobrodružstvím. Ale pěkně po pořádku. Alice chtěla do Paříže už dávno, tenhle rok ale už šlo do tuhého. Dokonce se poslední rok vrhla pilně do obnovení své francouzštiny. Za tím účelem si našla v Paříži dopisovací kamarádku a pilně smolila dlouhá psaníčka.

Tváří v tvář jejímu nadšení jsem dlouho nevydržel a začal se těšit taky. Poslední měsíc byl ve fázi příprav, shánění ubytování, dopravy a pročítání průvodců. Jak se datum odjezdu blížil, přibývaly splněné úkoly - objednaná a zaplacená doprava u Eurolines, nalezený levný hotel poblíž centra, objednáno ubytování, zjištěny slevy na různé atrakce a podobně.

Sobota, vše připraveno, sbaleno, domluveno. Jedeme autobusem, takže jedinou možnou komplikací je přestup na jiný autobus v Praze. Všechno ale klape jak má, noc v autobusu utíká rychle a před polednem jsme v Paříži. Betonový protiletecký kryt, kam jsme dorazili, nese hrdé jméno "Autobusové nádraží Gallieni".

Alice hned dostává jedinečnou příležitost vyzkoušet své jazykové schopnosti na živých fracouzech. Máme totiž jenom papírová eura, které automat nebere. Žádné okénko v dohledu, takže Ala vyrazila na povrch. Asi za 20 minut byla zpátky, že lístky prodávají v kavárně, a že si pěkně popovídala s mladým kavárníkem. To nám to pěkně začíná.

Metro mě ale úplně nadchlo. Spousta dlouhých podzemních tunelů, tisíce šipek se záhadnými popisky, dunící rychlovlaky. Líbilo se mi to o to víc, že jsem celkem rychle pronikl do systému značení. Na dva přestupy jsme se dostali až do stanice Tolbiac. Tam jsem se vlastně poprvé dostal na povrch, po hodince v Paříži.

První věc, které si člověk všimne, je neuvěřitelný chaos v dopravě. Mají tu sice značky i semafory jako u nás, ale málokdo se jimi řídí. Zmatek je ale jaksi poklidný. Dvacet aut vjede do křižovatky, uprostřed se nějak vyhnou a pokračují. Mezi tím se proplétají početné skupinky chodců. Později, ubytováni v pátém patře s výhledem na křižovatku, jsme s oblibou sledovali zajímavé situace pod námi. Jediný, kdo se vymykal, byli popeláři. Zpravidla se s mohutným troubením prohnali osmdesátikilometrovou rychlostí mezi ostatními auty a zmizeli v dáli. U nás se takto obvykle pohybují hasiči.

Paříž má zvláštní kouzlo. Procházka úzkými uličkami, plnými obchůdků, hospůdek a kavárniček. Všude spousta stromů, na náměstíčkách vodotrysky, každou chvíli nějaká pamětihodnost: zbytky kolosea, nějaký ten kostel, morový sloup. Historie dýchá všude tam, kde nedýchá život Paříže. Dobrá kombinace.

Ulice v Paříži jsou tří druhů:

• Rue - normální ulička
• Avenue - široké ulice, chodník se už celkem podobá parku
• Boulevard - hodně široké, přímé ulice, stavěné v místech po zbouraných hradbách. Prý sloužily armádě pro rychlý výjezd nebo vjezd do města.

Bydleli jsme v latinské čtvrti. Název je ale už historie, dnes by se hodilo spíš čínská čtvrť. Vlastně celá Paříž je strašně promíchaná. Všichni sice mluví francouzsky, už na první pohled ale pocházejí ze všech koutů světa. Převažují zejména pařížané z Asie a pařížané z Afriky. Svoje zastoupení tady ale má snad každý národ světa. Zdá se ale, že to tady nikomu moc nevadí.

V tomto článku jsem se celkem vyhýbal různým pamětihodnostem, to napravím příště.

Jedeme do Paříže - Co je v Paříži jiné...