Liptovská Mara a Roháče 4.7.2006 - 8.7.2006

Alčin článek o putování po Slovensku pokračuje. Hrdiny příběhu jsme opustili po přechodu východní rozsochy Velké Fatry, hledící zhora toužebně k zrcadlící se ploše Liptovské Mary.

Čtvrtý den v horách se začal dostavovat pocit ulepenosti, takže se rozhodlo, že se potřebujeme umýt. Po dlouhém a nudném sestupu do Ružomberku (tři hodiny z kopce po asfaltce), jsme nasedli do vlaku směr Bešeňová, kde se nachází termální koupaliště. Protože jsme chtěli zařadit odpočinkový den, hledali jsme tu ubytování na dvě noci. Po neúspěšném pokusu v turistické ubytovně (která vypadala jako nevěstinec), jsme oslovili pána, který skládal uhlí a měl na domě skromný nápis Privát. Náš odhad - pracovitý člověk si váží peněz a nebude nás otravovat - byl správný a moc jsme si to pochvalovali. Později se ukázalo, že bydlíme u starosty obce. Po důkladném odmočení ve sprše jsme vyrazili na koupák.

Že bude z Bešeňové koupaliště světového formátu nám ukázal jednak plán areálu a jednak přehled tarifů vstupného, které bylo rozděleno asi do 30 kategorií. Jako socky jsme zamítli třídu VIP, kde si můžete asi za 2000,- vstupného sednout na jediné zlaté křeslo ve střední Evropě (jaké má účinky, to nikde uvedeno nebylo). Šli jsme na venkovní koupaliště, kde jsou 3 termální bazény s teplotou vody 38°C. Když má vzduch teplotu 36°C, tak to člověka moc neosvěží. Šíleně mě v nich pálila spálená lýtka. Roman zkusil tobogán a rozhodli jsme, že druhý den se půjdem raději koupat do nádrže Bešeňová, která je druhou částí přehradního komplexu Liptovská Mara.

V nádrži Bešeňová se koupat nedalo, a tak jsme pokračovali až k Liptovské Maře. Pravda, že jsme v odpočinkovém dni ušli asi 15 km, ale vyplatilo se – parádní koupačka orámovaná horama ze všech stran (viz fotky). Ještě jsme prozkoumali Bešeňovské travertíny - vývěry termální vody. Rozhodli jsme, že když je tak krásně, zkusíme pokračovat na Roháče.

Roháče

Přesun byl poněkud dramatický. Autobus, co měl přijet nepřijel, z čehož byl překvapen zejména jeden Nor, který cestuje po zemích východní Evropy a hledá zde klid zapomenutých věků. Zřejmě nechápal, že ho našel, a vysvětloval nám, že to by se v Norsku stát nemohlo. Autobusy nejely proto, že se na Oravské silnici stala bouračka a je tam kolona. Za půl hodiny ovšem přijel náhradní autobus a po dvaceti minutách plynulé jízdy jsme dojeli kolonu. Pak začal cestovní horor - hodina stání ve stojícím autobusu. Ve vesničce Podbiel jsme před přestupem nabrali síly jednak pohledem na lidovou architekturu a jednak v místní Jednotě v podobě svačiny. Chaty Zverovka jsme dosáhli až v 15.30. Ubytovali jsme se ve společné noclehárně a vyrazili do kopců.

Roman vybral cestu na Osobitou. Lehčí o batohy a nadržení z autobusu jsme cestu vyběhli ve třetinovém čase než bylo psáno. Povzbuzeni úspěchem jsme se rozhodli dokončit 8-mi hodinový okruh a vystoupat na Lučnou. Ukázalo se, že na hřebenu nejsme o tolik rychlejší než jsou psané časy (ty předbíháme jenom do kopce a z kopce). K večeru už jsme toho měli plný pohorky, ale výhledy na hlavní hřeben za to stály. A hlavně jsme byli v Roháčích úplně sami, bez lidu. Jediní tvorečkové, kteří se nás drželi sosáčky byly horské mouchy. Rozdělili si nás spravedlivě podle výšky. Roman jich měl asi 2053 já jenom 1832. Sestupovali jsme Zadní Látanou dolinou a na chatu přišli ve 20.45. To už to kolem chaty žilo - spousta pivařů, kteří se do hor moc nehodí, obléhala místní bufet a po zavírací době ve 21.30 vykřikovali, že to je houby rekreační centrum.

Přestože jsme se ráno sbalili poměrně brzo, nejotrlejší rekreanti již před chatou snídali kafe s rumem. Přecházeli jsme hlavní hřeben přes Smutné sedlo na Žiarskou chatu, takže jsme šli "hlavním Roháčským tahem". Dolinou proudilo asi tisíc lidí a nám se rozplynul sen, že Roháče jsou oproti Tatrám opuštěné pohoří. Hlavní příval ale končil u bufetu u Ťatliakovy chaty. Výstup s batohem se nakonec ukázal jako pohodový a po obědě jsme si už zabírali kavalec na Žiarské chatě. Po obědě následoval heroický výkon - výstup na Baníkov. Ten den jsme ušli 2000 výškových metrů (půlku natěžko). Když jsme došli na Baníkov, davy byly už dávno dole v hospodách, a tak jsme si vychutnávali večerní soumrak.

Žiarská chata se celá rekonstruuje, bude to velké honosné sídlo, a tak nás ráno místní dělníci probudili hity od skupiny Kabát a donutili nás k předčasnému odchodu. Docela nás mrzelo, že už jedem domů, ale jídlo a peníze docházely, a tak jsme sestoupili k autobusu do Liptovského Mikuláše. Posadili jsme se na zastávce a já se ještě mazala krémem, abych nebyla spálená. Pak se během dvou minut zatáhlo a přišla příšerná bouřka. Přesunuli jsme se k hospodě a utěšovali se, jak je dobře, že už nejsme nahoře. Tak jsem nakonec vytáhla i tu pláštěnku na batoh.

Předchozí článek o začátku našeho putování na Velké Fatře.

Podrobnosti

Středa 5.7.2006 - Odpočinkový den

Bešeňová - Liptovská Mara a zpět. Dohromady kolem 15 kilometrů.

Čtvrtek 6.7.2006 - Přesun pod Roháče a Osobitá

Zverovka (1037m) - po zelené - Sedlo pod Osobitou (1521m) - Lúčna (1652m) - po zelené na vrchol Zadní Látané doliny, dále po žluté dolinou - Zverovka (1037m). Je to 12 kilometrů a 600 výškových metrů nahoru i dolů. Pěkná cesta, jenom polovina Látané doliny je asfaltka. Šli jsme to čtyři a půl hodiny.

Pátek 7.7.2006 - Přes hřeben a Baníkov

Zverovka (1037m) - po červené Roháčskou dolinou - bývalá Ťatliakova chata (1370m) - po modré - Smutné sedlo (1965m) - stále po modré - Žiarská chata (1260m) - po zelené kolem Šarafiového vodopádu - Baníkov (2178m) - zpátky stejnou cestou - Žiarská chata (1260m). Docela náročné, asi dva výškové kilometry na výstup i sestup. Pěkná zábava na celý den - deset hodin v pohybu.

Sobota 8.7.2006 - Domů

Žiarská chata (1260m) - Kožiar (900m). Sestup většinou po silnici, dole jezdí autobus do Liptovského Mikuláše, trvá asi hodinu a půl. Na Žiarské chatě půjčují koloběžky, s nimi to půjde asi o hodně rychleji.

Mapy:

VKÚ 111 - Chočské vrchy (1:50 000)
VKÚ 112 - Západné Tatry - Roháče (1:50 000)