[bobroviny.cz] (c) 2004-2019 Roman Hubáček
switch to limited english version
 

Machico, Caniçal, São Lourenço

16.7.2015 - 17.7.2015

Alice píše: Machico je městečko u zátoky, kde se roku 1419 podařilo přistát portugalské lodi vedené kapitánem Zarcem a objevit tak Madeiru. Kvůli strmým útesům se jinde přistát nedalo. Později byla v Machicu na pobřeží postavena citadela, aby byl vstup na ostrov chráněn. Dnes kraluje zátoce ... (chvíle napětí) ... panelák! V paneláku je hotel. Neměli jsme zajistěné ubytování, ale už od autobusové zastávky jsem doufala, že snad ve městě najdem něco jiného, protože do té panelové příšernosti se mi nechtělo (ale do stanu se mi už taky moc nechtělo).

Jedna z mála písečných pláží na ostrově

Za citadelou jsme našli malý oprýskaný hotýlek a šli se poptat, zda by bylo volno. Měli jsme štěstí, volných bylo všech 10 pokojů, cena příznivá, zůstali jsme na dvě noci. Hotýlek určitě pamatoval ještě guvernéra, celkově byl malebný, i když měl svoje mušky (jako třeba, že nešly otevřít vchodové dveře, tak jsme lezli přes kuchyni, a netekla teplá voda, ale na požádání zachrastili bojlerem, takže jsme si mohli dát oba bleskovou sprchu). Zbytek dne jsme strávili nákupy, poflakováním na pláži a luxusní večeří. Ochutnali jsme Espadu na banánech (česky tkaničnice atlantická, žijící ve velkých hloubkách).

Všechno je zešikma Alej na ulici vedoucí od pláže Marína v Machicu

Ráno jsme si přivstali a jeli na výlet na útesy São Lourenço. Sem jsme se moc těšili, protože fotky skal vypadaly úchvatně a také už tu byl snad každý český důchodce. A opravdu, už ve veřejném autobuse jsme potkali 20 krajanů, na místě samém pak davy zhoustly a Roman byl řádně otráven. Udělali jsme proto pár úchvatných fotek a vycházku předčasně ukončili. Autobus měl jet až za hodinu, proto jsme vyrazili pěšky.

Ala na černé pláži v Machicu Celá zátoka v Machicu, na obzoru São Lourenço Nákladní loď s doprovodem Útesy São Lourença

Kousek od útesů se dole u moře blýskalo krásné městečko, kostelík na skále, přístav plný jachet. Nic netušíc jsme tam vyrazili, i když nám přišlo divné, že je město za plotem, ale brána byla otevřená. Po chvíli nám začalo být jasné, že je něco špatně. Kostel byl umělý, skála byla umělá, pod kostelem v umělé skále podzemní garáže. Nikde ani noha, domy s vrátnicí označené jako bloky nemocnice. Ha, že by léčebna. Nebyla to léčebna, byl to resort Quinta do Lorde, rekreační oblast pro horních (nejhornějších) deset tisíc. V přístavu jsme konečně narazili na lidi, zaměstnance školy potápění a skupinku jdoucí na oběd (dámám to fakt slušelo, poznala jsem botky Jimmy Choo, šperky Bvlgari a šaty Chanel). Nutno říct, že atmosféra zde byla poklidná, nikdo nás nevyhazoval a potápěči se s náma i vlídně pobavili, přestože jsem měla deset let staré pohory Scarpa, no-name batoh s dírou a windstoprovku maskovací šedo zelené barvy, která by byla super cool, kdyby nebylo 40° ve stínu. Já ji měla proto, že jsem se na útesech brutálně spálila, protože jsem se nemazala, protože to byl poslední den dovolené a já si připadala nepatřičně bledá.

Útesy São Lourença Místní květena Správní budova v ptačí rezervaci Pomalu je čas na návrat

Další zastávkou byla pláž Praínha s černým pískem (tady taky zastavuje každý pořádný český zájezd). Původně jsme koupačku neplánovali, ale byli jsme tak přehřátí, že se nedalo jinak. Dobře jsme udělali, stálo to za to. Detaily další cesty přeskočím, raději zapomenout - táhli jsme se po rušné silnici, kolem plotu, za plotem chemička, auta nám svištěla kousek od pravého lokte... byly to tak dva kilometry, ale příště bych je rozhodně jela autobusem.

Resort pro boháče Quinta do Lorde Na dopravu zboží Koupání na pláži Praínha

Závěr cesty Caniçal. Kdysi velrybářská osada, dnes pozapomenuté místo stranou turistů. Mají zde čerstvé, moderní muzeum věnované velrybářství. Z otvírací doby jsme stihli poslední hodinu. Na všechny programy čas nestačil, ale i tak jsme byli spokojení, že jsme tam šli. Na hotel jsme se vraceli pozdě, dost unavení a připečení, ale večer jsme ještě na chvíli vyrazili na pláž a pak poseděli na balkóně a zapili vydařený týden těžkým madeirským červeným.

Pláž Praínha Modely velryb v životní velikosti Čekáme na letadlo, poslední koupání v Machicu

Odlétali jsme až odpoledne, ale netroufli jsme si na větší akce než supermarket a pláž, kde jsme naštěstí ulovili jeden ze čtyř slunečníků, protože jsem se svým čerstvým opálením z předchozího dne odmítala opustit stín (a sundat triko s dlouhým rukávem). Řádně jsme se vykoupali, povozili na vlnách a stihli autobus i letadlo "para Lisboa".

Pico Areeiro - Jeden den v Lisabonu

 

Navigace

Předchozí - Další
Časová osa Přehled všech článků Větší akce

Fotka dne

Související články

Pico Areeiro Madeira - ostrov dřeva Do hor Madeiry - Pico Ruivo Příjezd na Korsiku Jeden den v Lisabonu

Nejnovější články

Jít a hledat Escalante I want to be a part of it New York, New York! U Balatonu Lysá hora v dešti Road trip směr Balaton

Hledat


Jak hledat Klíčová slova Klíčová slova obrázků Převodník jednotek

Co to tady je

O těchto stránkách Něco vás zaujalo, chcete mi něco napsat? Pošlete mi mail

RSS

RSS článků RSS fotek dne

 

 

(c) 2004-2019 Roman Hubáček