Pico Areeiro

14.7.2015 - 15.7.2015

Alice píše: Několika tunely na Pico Areeiro, nepovedený stop, ledová koupel a mnoho kilometrů kolem levady až do setmění

Z horské hřebenovky na Pico Areeiro jsme měli respekt. Stará cesta se před několika roky zřítila, nová je prý náročnější. Většina turistů ji chodí s horským vůdcem, který je popohání, aby to stihli tam a zpět před setměním. Vyráželi jsme tedy brzy, po bohaté snídani z vlastních zdrojů (obložené chleby, teplá kaše i kafe bylo). Hory byly příjemně chladné, liduprázdné a nad Atlantikem, hluboko pod náma, se převalovaly mraky.

Byla to nádherná, exponovaná etapa. Ráno ještě nepražilo slunce, potkali jsme jen pár skupinek s horským vůdcem, cesta příjemně utíkala a na Areeiro jsme došli ještě před polednem. Tak jak byla cesta nádherná, tak bylo Pico Areeiro hrozné - jídelna, parkoviště, milion lidí a navíc Peruánci s reprodukovanou hudbou a písní na rtech. Ani neděláme vrcholovou fotku a prcháme dál po MIUT. U silnice nám zastavilo několik aut s nabídkou, že nás svezou. Odmítli jsme a přešli náhorní plošinu až do sedla Paso Poiso, kam měl jet autobus.

Na zastávce jsme zjistili, že autobus sice pojede, ale až za 6 hodin a jinam než chceme. Takže jsme se rozhodli změnit plán. Sestupujeme po silnici na druhou stranu ostrova a já zkouším stopovat. Sundávám klobouk a rozpouštím si vlasy. Roman to pobaveně pozoruje. Než jsme došli k odbočce směrem k Levadě do Furrado, nikdo nám nezastavil. Češu vlasy do motance, nasazuji klobouk a dál pokračujeme pěšky.

Na cestování mám nejraději, že člověk nikdy neví, co ho čeká za dalším rohem. Ukázalo se, že bylo dobře, že autobus nejel a nikdo nezastavil. Za zatáčkou potkáváme českou rodinu. Radí nám, že kousek níž, když sejdeme z cesty, jsou kaskády s jezírky, kde se dá vykoupat. Za chvilku už skáčeme do vody a vyskakujeme rychle ven. Voda je ledová, ale jsme umytí, osvěžení a spokojení. Rozplývám se, že tohle je nejkrásnější místo. A ta cesta kolem levady a ty výhledy, ty strže!!, navíc nikde nikdo.

O tři hodiny později - jdeme už 12 kilometrů stále kolem levady. Stmívá se a ještě jsme neviděli rozumné místo, kde postavit stan, strže to nedovolují. Když už začíná být cesta potmě trochu nebezpečná, přicházíme k tunelu ve skále. Stavíme tu stan a padáme do spacáku. Chvíli mě ještě děsí zvuky z křovin, ale zjišťuji, že jsou to jen tetřevi. Přestože tunel působil trochu strašidelně, spalo se tu skvěle. Navíc jsme ráno měli koupelnu v podobě levady přímo u vchodu.

Východ slunce byl opět kouzelný. Čekalo nás ještě 6km podél levady. Cesta byla ještě exponovanější než večer a místy zasekaná do skály. Občas se přihnal mrak od moře, takže jsme šli v mlze. Kolem kvetly dvoumetrové hortenzie a já jsem si připadala jako Robinson Crusoe.

Směřovali jsme do sedla Portella, kde měla být další autobusová zastávka. Tentokrát jsme už potřebovali přejet, abychom se dostali na pobřeží. Nevěděli jsme, kdy autobus pojede, ale byli jsme rozhodnutí počkat i několik hodin. Nebylo třeba, přestože autobus sem jezdí jen dvakrát denně, měli jsme štěstí a čekali přesně 2 minuty. V autobuse dřevěné lavice asi 5 místňáků, kteří měli z nás a našich batohů atrakci. Projeli jsme ztracené malinké horské vesničky ozdobené girlandami kolem kostelů a za hodinu vystupovali v Machicu. Na cestování je nejlepší, že člověk neví, co ho čeká.

Do hor Madeiry - Pico Ruivo - Machico, Caniçal, São Lourenço

Podrobnosti

Úterý 14.7.2015: Chata na Ruivu (1772m) - kolem Pico das Torres - Pico Areeiro (1786m) - po silnici, částečně po polních cestách - vlevo od silnice Levada do Blandy - Paso Poiso (1390m) - po silnici směrem na Faial/Santanu - odbočka po silničce vpravo - u opuštěné farmy doprava do lesa - Levada do Furado - Tunel pod Pico do Suna. Výstupu málo, zato přes kilometr sestupu. Šli jsme to asi 10 hodin, celkem přes 20 kilometrů.
Středa 15.7.2015: Tunel pod Pico do Suna (cca 844m) - dále po levadě do Furado, kolem vodní nádrže - Sedlo Portella (593m). Asi dvě a půl hodiny cesty, 4 kilometry a asi 250 metrů sestupu