[bobroviny.cz] (c) 2004-2019 Roman Hubáček
switch to limited english version
 

Do hor Madeiry - Pico Ruivo

12.7.2015 - 13.7.2015

V minulém článku jsme sháněli bombu a přehled autobusů. Obojí se nám podařilo získat, takže následující den jsme stáli na zastávce autobusu směrem na Porto Moníz. Odjezd v devět hodin, takže jsme čtvrt hodiny předtím stáli na značce, aby nám to náhodou neujelo. Devátá hodina pryč, diskutujeme s druhou dvojicí Čechů, kdy by to tak mohlo přijet.

Na sestupu, dole Curral das Freiras

Nakonec jsme se shodli, že to určitě ještě nejelo a časem to přijede. Sice nás trochu znervózňovalo, že už je kolem půl desáté a někteří taxikáři se nám snažili vnutit své služby, ale vytrvali jsme. Taxikáře nakonec zahnala policie (parkování na autobusové zastávce) a autobus přijel.

Silnice do sedla Encumeada pro nás byla dost překvapení. Určité indicie nám dal přesun z Madeirského letiště do Funchalu, ale tohle bylo docela jinde, navíc za denního světla. Autobus se řítil po uzoučkých silnicích s neuvěřitelným stoupáním, klesáním, a neustálými zatáčkami. Navíc každou chvíli zastavoval na naprosto neoznačených místech a sbíral a vypouštěl cestující. Po asi půlhodině jízdy ohlásil přestávku ve městě Ribeira Brava. V tomto městě jsme taky opustili pobřeží a pokračovali po silnici, která Madeiru přetíná v půlce. Asi uprostřed ostrova leží sedlo Encumeada.

Vycházíme z Encumeady směrem na Curral das Freiras Stezka ve vavřínových lesích Mostek v divočině

Odtud jsme chtěli pokračovat směrem na východ. Tam vedly dvě cesty, jedna po hlavním hřebeni, druhá, která vede jižněji a na konci vede do Curral das Freiras (Údolí jeptišek). V tomto odlehlém místě se roku 1566 ukryly sestry řádu svaté Kláry před řáděním francouzských korzárů. Tuhle cestu jsme vybrali. Začátek se nám moc líbil, úzká pěšina se vinula po úbočí, nad námi vavřínové stromy, takže jsme šli ve stínu a navíc to kolem krásně vonělo.

Později se údolí otevřelo, což znamenalo docela nemilosrdné vedro. Skoro nikoho jsme cestou nepotkali, pár maratonců, asi dva turisty, a skupinu zničených Španělů, kterým jsme poradili, jak nejlépe sestoupit zpátky do údolí. K odpolednímu už jsme toho začali mít taky celkem dost a začali se rozhlížet, kde bychom postavili stan. Jenže na Madeiře to není tak jednoduché. Svahy jsou velice strmé a většinou se jde po úzkých pěšinkách zaříznutých do prudkého kopce. Najít 2x2 metry na postavení stanu se nám nedařilo skoro tři hodiny. Během nich jsme minuli jeden z nejvyšších vrcholů ostrova - Pico Grande - a začali sestupovat serpentinami do Údolí jeptišek. Když jsme se přiblížili k jedné z vesnic v údolí, terén se trochu srovnal a našli jsme pěkné místo, i s ohništěm.

Typická vegetace Hřeben pod Pico Grande Stanování pod Pico Grande, východ slunce

Další den jsme prošli vesnicí, doplnili vodu, a pokračovali masivním stoupáním na hlavní hřeben, kde leží nejvyšší hora Madeiry - Pico Ruivo. Na kraji vesnice jsme se setkali se dvěma turisty - polkou Janou a francouzským souchotinářem, který tvrdil, že ho nemoc nijak neomezuje a pravidelně si zapaloval další a další cigarety. Jeho tvrzení se nám moc nezdálo, zejména když se z cesty kousek nad námi nesl jeho smrtelný kašel. S Janou jsme se skamarádili a šli společně až na Ruivo.

Na hřebenu začala být cesta poměrně zajímavá - když jsme se drželi na jižní straně, krajina byla vyschlá a vyprahlá. Suché větve stromů nás píchaly, slunko pálilo a pot se z nás jen lil. Zato když jsme přešli na severní stranu hřebene, všechno se změnilo. Vlhko, spousty květin a stromů, mechy a lišeje na každém kameni. Slunko a pot zůstal, ale přece jenom tu bylo díky vegetaci víc stínu. Tohle se vystřídalo určitě aspoň pětkrát.

Terasovitá políčka kolem Fajã Escura Společná fotka ze stoupání zpět na hřeben Údolí od Ribeiry Brava

Vrchol Ruiva je rozhlehlý a bylo tam spousta lidí. Dole kousek pod vrcholem je totiž chata, na kterou se dá dostat i dalšími cestami. Je tam voda a chatár prodává dokonce i nějaké pochutiny, například plechovky teplého piva. Po obědě se udělalo vedro jako v peci, takže jsme raději u chaty zůstali a posunky si domluvili s chatárem, že bysme tam rádi přespali. Ačkoli jsme jeho portugalštině moc nerozuměli, došlo nám, že proti našemu stanování na vybetonovaném plácku před chatou nic nemá. Náš odhad před večerem potvrdil sympatický chlapík z horské služby s výbornou angličtinou a zásobou madeirských třešní.

Na hřebenu Bujná vegetace na severní straně hor Chata pod Pico Ruivem Večer na Pico Ruivo

Kolem páté se davy kolem chaty rozpýlily, aby stihly autobusy a taxíky pod horami. Osaměli jsme, vařili večeři a kochali se západy slunce. Zaběhl jsem si ještě jednou na vrchol a udělal pár pěkných fotek.

Madeira - ostrov dřeva - Pico Areeiro

Podrobnosti

Neděle 12.7.2015
Sedlo Encumeada (968m) - od zastávky nejdřív kus po silnici, potom začíná lesní cesta - jde v úbočí, nejdřív klesá, od jakési mini-vesnice potom vytrvale stoupá - pod Pico Grande (1270m), na vrchol nejdeme, je ještě o 300m výš - drastický sestup serpentínami k městečku Fajã Escura (720m). Stoupání 350m, klesání přes 600m, celková délka asi 12km.
Pondělí 13.7.2015
Nad Fajã Escura (720m) - dolů do městečka (629m) - po silnici směrem na sever, u autobusové zastávky začíná turistická cesta - sedlo Boca das Torrinhas (1441m) - po hřebenu na rozcestí pod Ruivem (1780m) - Pico Ruivo (1862m) - zpět na rozcestí stejnou cestou - Chata na Ruivu (1772m). Zejména stoupání, určitě přes 1200m. Délka asi 10km

Mapy: Freytag&Berndt - Madeira (1:40 000), Oruxmap a tahle mapa

 

Navigace

Předchozí - Další
Časová osa Přehled všech článků Větší akce

Fotka dne

Související články

Pico Areeiro Madeira - ostrov dřeva Machico, Caniçal, São Lourenço Dubrovník Paprsek přes Staré Město

Nejnovější články

I want to be a part of it New York, New York! U Balatonu Lysá hora v dešti Road trip směr Balaton Jesenická šedesátka

Hledat


Jak hledat Klíčová slova Klíčová slova obrázků Převodník jednotek

Co to tady je

O těchto stránkách Něco vás zaujalo, chcete mi něco napsat? Pošlete mi mail

RSS

RSS článků RSS fotek dne

 

 

(c) 2004-2019 Roman Hubáček