25 Pramenů 27.9.2018 - 1.10.2018

Alice píše: Ráno jsme v kempu v umývárně vyhrabali toastovač a "oživili" již smutný chléb. Po vydatné snídani jsme začali stoupat do srdce ostrova. Jedna z krásných levád byla zavřená kvůli sesuvu půdy, takže jsme museli finišovat po silnici, alespoň že kolem byla spousta ostružin. Stoupání končilo v Posto Florestal Fanal, kde je tábořiště mezi nádhernými starými duby. Původně jsme tu chtěli přespat, ale protože bylo jen chvíli po obědě, tak jsme po delší vynucené přestávce (asi špinavý toastovač) pokračovali dále.

Pokračovali jsme v cestě až do večera, slunce začalo klesat za obzor, cesta se klikatila v úbočí mezi houštím a plácek na stan stále nikde. Při posledních paprscích jsme došli na vyhlídku do údolí vodopádů. Nebylo proč váhat, za plůtkem jsme postavili stan. Ráno nás na vyhlídce přivítala krásná inverze a nás čekal sestup k nejkrásnější levadě na Madeiře (to říká průvodce) - 25 vodopádů. Na mapách byla nakreslená malá nenápadná cestička, kterou nikdo jiný nezmiňoval, tak jsem se začala bát, jestli nebude závěr spestřen vodopádem. Když jsme našli díru ve křoví a podle GPS si potvrdili, že to je opravdu "ta cesta", začala jsem se velmi bát, kolik vodopádů nás cestou čeká.

Sestup byl výživný. Cesta byla dost neznatelná, někdy se stočila kolmo dolů (ale pádu jsem se bát nemusela, protože do výšky 2 metrů byl všude neprostupný pichlavý porost). Byli jsme doškrábaní do krve úplně všude (ale představa, že budem muset ten padák vystoupat zpátky, byla ještě horší). A ano, cesta končila korytem vodopádu, toho času suchým korytem. Zdrcena jsem si sedla vedle zatlučeného borháku nad vodopádem a vytřepala zpoza krku dvě kila listí a semínek. Lano na slanění jsme s sebou neměli, tak jsem se snažila vstřebat myšlenku, že budeme muset tři kilometry vylézt zpátky stejnou cestou. Roman taktéž shodil batoh a zmizel v úbočí. Za chvíli se vrátil se skvělou zprávou, že o čtyři metry dál se bude dát slézt. Spustili jsme se 10 metrů "koutem" mezi skalami a tam už začínala levada s upravenou cestičkou. Za 10 minut jsem došli až k vodopádům.

Od vodopádů k silnici byla leváda úplně plná turistů. Leváda končí u kavárny Forsthaus Rabaçal, vyprahlí teplem a cestou, jsme si tu udělali krásnou kavárenskou přestávku. Pak jsem přestoupili hřeben, kde měla začínat leváda. Ta byla však zavřená kvůli sesuvu půdy, takže jsme museli zase po silnici. Po dvou kilometrech jsme se napojili zpět na levadu. Vedla jihem ostrova, takže okolí úplně vyprahlé, přes cestu ležely úplně vyprahlé krávy, kterých jsem se bála. Ale potom v jedné ostré zatáčce zničehonic vodopád. Koupel byla úžasná. Roman mě nejdřív pozoroval, že on se mýt nebude, ale pak neodolal.

Bohužel po několika kilometrech byla leváda opět zavřená kvůli sesuvu. A tak jsme museli opět po silnici. Rozhodli jsme se tedy pozměnit plán a dojít až k tábořišti Estanquinhos, kde měla být voda. Čekalo nás 10km po silnici. Bylo to tvrdé, bolely mě nohy, v hlavě mi hučel Keruak a Roman zvolil strategii "Messner v Antarktidě" - nesl stan a šel 400 metrů přede mnou. Silnice byla rovná jak podle pravítka a pozitivní bylo, že na ní nic nejezdilo. Tábořiště bylo úžasné a spali jsme jak medvědi.

Opět jsme přestoupili hřeben a přelezli na severní zavlaženou stranu s bujnou vegetací. Terén se zvedl do prudkých kopců, na nejvyšším jsme našli vlajky vytyčeného běžeckého závodu. Hekala jsem s batohem těžce a nedovedla jsem si představit, že to chce někdo běžet. Závodníky jsme ale nepotkali a uhnuli k tunelu. Toho jsem se bála už od rána, protože jsem si doma zapomněla čelovku. Poprvé jsem ocenila svůj chytrý telefon s integrovanou baterkou, protože to by se bez světla fakt nedalo. V tunelu byla cestička 50cm široká a vedle koryto s levádou asi 1,5metru hluboké. Tunel poměrně nízký, všude kluzký, dlouhý asi kilometr. Prošli jsem jím skrz kopec na jižní stranu ostrova a vylezli v sedle Encumeada, kde jsme před třemi lety začínali. Autobus nám jel za hodinu, takže jsme dali akorát polívku a pivo a se slzou v oku ukončili putování.

Chvíli jsme ještě uvažovali, jestli do toho šlápnout až na Pico Ruivo, ale pršelo a letadlo nám letělo za dva dny, takže jsem se rozhodli pro relaxaci v Machicu. Zde se již nic zajímavého nestalo, kromě švába v mým batohu. V letadle nás zase deratizovali ... ale už jsem chápala proč.

Madeira - západní trek

Podrobnosti

Středa 26.9.2018

Přejezd autobusem do Porto Moníz, koupačka v Atlantiku. Odpolední přechod do Ribeira Janela přes Pico do Caldeirão (401m). Výstup i sestup cca 400m, asi 5 kilometrů.

Čtvrtek 27.9.2018

Kemp Ribeira Janela přímo u moře - nejdřív po silnici nahoru do vesnice, potom turistická levada da Ribeira da Janela - bohužel místo levady dos Cedros (která byla zavřená) jsme šli po silnici do Fanalu (1197m) - potom po Vedera do Fanal - dvakrát přes silnici - Miradouro (1258m), vyhlídka nad údolím Rabaçalu. Výstup cca 1300m, 13 kilometrů.

Pátek 28.9.2018

Z našeho kempu na Miradouru (1272m) - podivnou čárkovanou stezkou do údolí - 25 Fontes/Pramenů (1031m) - leváda das 25 Fontes - leváda do Risco - Chata Rabaçal (1130m) - po silnici nahoru k Fatima Chapel (1326m) - leváda do Paul - bohužel někde u Cova Grande se dozvídáme, že dál je sesunutá půda a leváda je zavřená - ústup na silnici - silnice ER105 - kemping Estanquinhos (1568m). Výstup 684m, sestup 388m, kolem 20 kilometrů.

Sobota 29.9.2018

Kemp Estanquinhos (1568m) - nejdřív po normální cestě - turistická leváda do Plaino Velho kolem kempu Caramujo - jeden kvalitní tunel dlouhý 1 kilometr - Boca da Encumeada (1047m), zastávka autobusu a hospoda. Výstup 300m, sestup 700m, kolem 10 kilometrů.

Ubytování: Tábořiště na Madeiře - info o povoleních. Ale vzhledem k pozdní době jsme prakticky nikde nikoho nepotkali a na tábořištích (třeba v Ribiera Janela) nebylo po správcích ani vidu, ani slechu.

Mapa: Používal jsem offline mapy Portugalska z mapy.cz, které obsahují i Madeiru a mají velmi podrobné turistické mapy.