Laa - Laázně

21.8.2004 - 22.8.2004

Tento víkend jsme vyrazili pro změnu na kole. Cíl naší cesty byl jižně v termálech města Laa an der Thaya. Cesta nepostrádala ani dramatické okamžiky ...

Podvečerní nálada

Náš cyklovýlet nezačal právě šťastně. Ono se není co divit, pokud se odjíždí v pátek, a navíc není žádný limit, jakým je třeba odjezd vlaku. Takže pořád je dost času a potom se nestíhá. Stejně to probíhalo i tentokrát. Sraz byl stanoven na půl páté v Židenicích. To jsem skoro stihl, zpoždění 15 minut nebude nikdo počítat. Tam se ukázalo, že Radek ještě montuje blatník a já jsem zapomněl pas. Takže následující hodinu jsem si udělal kolečko domů a Radek dokončil montáž. A pak už jsme konečně vyrazili.

Ještě zmínka o účastnících - jeli jsme čtyři: já, Alča a její dva spolužáci ze školy, Alena a Radek. Alena není z Brna, takže se k nám připojila cestou. Zatím tedy jedeme tři a i přes město to docela jde. Pro dokreslení událostí následujících minut je nutné znát některé okolnosti, například to, že moje kolo je o hodně starší než já, a je značky Favorit. Co se stalo? Nějaký automobilový šílenec začal na docela úzké silnici předjíždět a my jsme jeli v protisměru. Alča, která jela přede mnou prudce zabrzdila, a já jsem zabrzdil méně prudce. Skončil jsem rozplácnutý na silnici. Moc velký drama to zase nebylo, akorát jsem si odřel ruku a narazil loket. Ale aspoň něco, bulvární novinář se musí chytnout i maličkosti.

S Alenou jsme se spojili překvapivě snadno, potkali jsme se podle domluvy. Tma nás zastihla před Ivaňí, do Pasohlávek podle plánu jsme nedojeli. Nevadí, udělali jsme příjemný brloh u vinice, stylově popili dobrého vína, a pokračovali ráno. Za Novými Mlýny jsme se napojili na pohraniční cyklostezky, utvořili sevřený peleton a za slabé dvě hodinky dorazili do Laa.

Tam jsme pohrdli lidovými slavnostmi - stejně se zpívalo česky - a vyrazili k termálním pramenům. Tam to nevypadalo zle, vstup 10 euro jsme ochotně zaplatili a vnořili se do teplé vody. Koncepce celého areálu byla dokonalá, nebylo tam absolutně nic, co by člověka hnalo do nějaké aktivity. Všude bylo teplo, málo místa a pohoda. Jako relaxace dobrý, ale tobogánem jsme nepohrdli. Soutěž o co největší dojezdový šplouch vyhrál s přehledem Radek.

Účastníci expedice (zleva Alena, Alice, Radek a já)

Je až s podivem, s jakým štěstím jsme se vyhýbali dešti - vždycky, když pršelo, byli jsme někde zalezlí a mokly nám jenom kola. Předpověd hrozila víc ...