Rudické propadání 4.8.2004

V neděli jsme hledali nějaké pěkné místo na lezení a na webu jsme našli Rudické propadání. Takže jsme prozkoumali terén a ve středu odpoledne to vyzkoušeli.

V rámci tréningu řízení motorových vozidel jsme vyrazili jako masňáci vozem. Silnice z Brna do Rudice je pěkný tankodrom, některé části pamatují jistě ještě císaře Františka Josefa I. Ale tlumiče na našem stroji fungovaly obstojně, takže jsme dorazili jen lehce vytřesení. V Rudici byl značný nadstav lidí, skoro jsme se k propadání nedostali. Ale nakonec se mi podařilo davem lidí protlačit a udělat nějaké fotky ...

Pak jsme hledali nějaké skály na lezení, něco nepříliš obtížného, akorát pro nás. Měli jsme vytištěný průvodce z internetu, takže jsme obcházeli postupně všechny šutry v okolí vyšší než dva metry a porovnávali je s plánkem. Nakonec se nám některé skalky podařilo identifikovat. Skalky vypadaly napohled neškodně, takže bylo rozhodnuto. Někdy během týdne se tam vrhneme a zdoláme je. Cha, cha, to jsme se pěkně přepočítali.

Ve středu nastal den D. Znovu vyrazil náš bujný oř a bez kolize a dokonce s větší elegancí (už jsem na křižovatce nerozjížděl na trojku) nás dovezl na místo. Skála byla krásně zajištěná, stačilo se zajistit přes zbrusu nový kruh nahoře a hurá do toho. Nadšení poněkud ochladlo poté, co Alča na pátý pokus nastoupila a zjistila, že:
a) došly chyty
b) skála klouže jako potvora
c) došly stupy

Když jsem nějakou dobu dobře radil, kam se má chytnout, kam stoupnout a tak, slezla dolů a řekla, ať si to zkusím sám, když jsem tak chytrej. Brzo jsem zjistil, že výše uvedené beze zbytku platí, první čtyři metry jsem vylezl s jazykem na triku. Pak se to trochu spravilo, ale zase ubývající síla způsobily, že poslední metry jsem spíš skákal než lezl.

Tváří v tvář mému výkonu se Alča rozjela a stěnu na druhý pokus taky přelezla. Takže nakonec oba zničení dole pod stěnou jsme si říkali, jaký to máme pěkný koníček.