Křtinská padesátka 2013 5.10.2013

Po nějaké době se vracím na Křtinskou padesátku, která se už mezitím stala v naší rodině tradicí. Ala s klukama chodí pravidelně, ale mně to minimálně poslední dva roky nevyšlo. Z nabízených tras nám nejvíc vyhovuje nejkratší, sedmikilometrová. Normálně nám tahle trasa připadá jako pro zoufalce, ale přesně to jsme, když máme pronést/protlačit dvě odporující děti.

Tento rok byla sestava - já, Alice, Dan, Honza a děda. Danovi jsme nesli plastovou motorku, na Honzu jsme měli nosičku, ve které být nechtěl. Po příjezdu do Křtin Ala vyrazila na nákup a zapsat se na startu, my ostatní jsme řádili venku. Dan dělal divoké sjezdy na motorce a Honza musel skákat v bahně. Když mu to bylo zakázáno, udělal parádní hysterák. Takže jsme začínali vesele a s "dobrou" náladou.

Cesta (aspoň té nejkratší trasy) se posledních pár let nemění, takže jsme vyrazili přímo kolem kostela do kopce. Děti samozřejmě sabotují hned od začátku, ale s tím jsme počítali. Jde se po zelené směrem ke Klostermannově studánce. Většinou jdeme lesem, jenom nahoře na kopci je salaš s několika kozami. Honzík kozy miluje, takže se zastavujeme. Bohužel fouká silný studený vítr, což přestávku zkrátilo jenom na jeden rohlík a krátké mávání klackem.

Kousek před Klostermannovou studánkou je lesní školka. Na předchozích ročnících bývala v cíli i nějaká uzenina. Bohužel vydávání se obvykle docela vleklo, takže se pořadatelé rozhodli změnit strategii a zařadili opékání spekáčků přímo na trasu. Řekl bych, že to byl dobrý nápad, a letos jsme zvládli i opéct a nakrmit dravou zvěř. Cesta pokračuje mírně z kopce, takže Dan se chopil plastové motorky a vyrazil, že jsme mu sotva stačili. Asi po 30 metrech upadl a začal ječet. Ale tváří v tvář výběru, jestli půjde pěšky nebo na motorce, vybral opět motorku. Honzík střídavě vymrčoval nosičku, dolů, nést v náručí, rvát se s Danem o motorku, sedět za krkem, pěšky šel jen 10 metrů pro razítka.

Závěr byl příjemný, cesta z Habrůvky je pořád z kopce a Dan se nechal přesvědčit, že dolů poběžíme. Sice jsme se každých 30 metrů vydýchávali, ale tempo jsme měli pořád slušné. V cíli jsme dostali trička a diplomy a frčeli jsme domů. Shodnocení: letos jsme únavou nepadli, nohy nebolely, ale psychická masáž našich dětí fyzickou náročnost trasy hravě vynahradila.